Skafander a motýľ

Festivalový trhák. Dôvodov je viac, žiaden nie je hlavný, ale ich symbióza predpokladá úspech na najrôznejších sviatkoch filmu. Základom je tématizovať ľudskosť (i keď osobne neviem, čo to znamená). V bodoch k ostatným dôvodom: a) Nakrútené podľa skutočnej udalosti - táto formulka má pre divákov (nielen festivalových) akési čaro, i keď film je všetko iné, len nie záznam skutočnosti. b) V hlavnej úlohe je imobilný, čo je v súlade so záujmom médií o rôzne choroby, ako aj s hlavným prúdom intelektuálnych tém dneška (zdravotne postihnutí a iné menšiny - kdeže eugenika, tá je po koncentrákoch postavená kdesi do kategórie popierania holokaustu) c) Snaha o vcítenie sa do pohľadu a myslenia postihnutého s cieľom precítiť zobrazené utrpenie - hoci väčšina z nás ochrnutým finačne neprispieva, vykázanie empatie je silnou morálnou satisfakciou. c) Atraktívna téma z prostredia úspešných a medicínsky zaopatrených - zapáli iskru nádeje, že aj keď z návštevníkov festivalov nebudú vždy šéfredaktori magazínov, príp. známi spisovatelia (zhodný znak Volania mora a Skafandra a motýľa sú práve realizované literárne ambície v sťažených podmienkach), tak možno sa na nich usmeje šťastie v podobe zvodnej sestričky. d) Fantázie, prekonávajúce sugestívnosťou rutinu kolobehu práce - všetko v efektných podhľado-nadhľadoch a žiarivých farbách. e) Kameraman slávneho Spielberga zaručí úspech u festivalových nadháňačov už len svojim menom a podobné je to i s režisérom - postmoderným maliarom, pričom slovo "postmoderna" ešte stále nestratilo v týchto kruhoch svoj príťažlivý zvuk. Nepopieram, oslovilo to aj mňa (i keď za srdce nechytilo), no celok je príliš vyrátaný na úspech, ktorý univerzálne zaujme, ale mnoho originality v podobe myšlienok alebo formálnych postupov neprináša. (01.10.2008)

...ZKOUŠEJÍCÍ ŽÍT SE SYNDROMEM UVĚZNĚNÍ PO VÁŽNÉ MRTVICI. AMBICIÓZNÍ A CYNICKÝ, NEZNAJÍCÍ NEÚSPĚCH, SE SEZNAMUJE SE SVÝM NEŠTĚSTÍM. SLEDUJME JEHO POMALOU PŘEMĚNU SKRZ KOMENTUJÍCÍ HLAS, KTERÝ NÁM VYPRÁVÍ VNITŘNÍ MONOLOG PANA J.D.BAUBY....... /// Pohled na svět očima totálně paralyzovanýho člověka. ,,VÁŠ STAV JE VELMI, VELMI VZÁCNÝ!“ Člověk, který má (mít) naději.... má jen oko, představivost a paměť. Jejich pomocí může uniknout ze skafandru skutečnosti. ,,JÁ CHCI ZEMŘÍT!“ A pak se oko rozhodlo, že napíše knihu.... Jestli (aspoň trochu) budete chtít, dokážete se vžít do ,,kůže“ Jean Do. Možná vám budou blízký jeho pocity, nebo štvát všichni co ,,MĚ“ čumí z blízka do oka, možná se vám budou líbit terapeutky. Mě si příběh získal až postupem času, když už tý nemocnice bylo moc, všechny ty flashbacky, představy....není to zrovna moc akční, ani napínavý, vtipný.... je to skutečnost a já obdivuju, že to Jean Do nezabalil i když mu osud nepřál. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu ,,Le Scaphandre et le Papillon“ od Jean-Dominique Bauby číst nebudu. 2.) Chystám si nechat zašít voko. 3.) Baví mě příběhy podle skutečných událostí. 4.) Nestraší mě pojem ,,lidský zbytky“. 5.) Thx za titule ,,roky101“ a ,,esoon“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (10.08.2011)

Maximálne skľučujúci, deprimujúci a frustrujúci film, ktorý človeku bez okolkov ukazuje, aké to je byť ráno úspešným človekom a večer doživotným mrzákom. Veľmi citlivo nakrútená látka na obtiažnu tému, ktorá pôsobí neskutočne reálne aj vďaka častým záberom z oka hlavného hrdinu. Nechcel by som byť v jeho koži. Teda po tej mŕtvici. Dovtedy by to mohlo byť v pohode :). Skvelý film. (28.02.2008)

O románe, ktorý sa stal predlohou tohoto festivalového filmu, sa hovorilo, že je nesfilmovateľný. Niekedy sa vďaka onomu prvku, ktorý je príčinou tejto frázy, stane hlavná devíza filmu. V prípade Skafandra máte skutočne pocit, že sledujete niečo výrazne originálne a že sa jedná o látku, ktorá si navzdory pochybám o sfilmovanie priam hovorila. K plnému prežitiu mi dopomohlo jeho vzhliadnutie v kine, v televízii síce nebude zážitok iba polovičný, ako radi kritici upozorňujú v mnohých prípadoch, ale pokiaľ máte možnosť film vidieť v kine, tak ju využite! Zaujímavé je film porovnať s príbuznou Mojou ľavou nohou, vďaka mierne odlišnému prístupu režiséra k hlavnej postave. Pre chlapov má tento film pridanú hodnotu v tom, že sa na nás neustále zblízka a starostlivo pozerajú pekné oči zdravotných sestričiek a lekárok. Kto videl, chápe. (04.02.2013)

Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%] (12.05.2024)