Casablanca

Nostalgie někdy bývá chabým leč důvodem, proč ocejchuji filmy i pochybné kvality mnoha hvězdičkami. Hodnota tohoto filmu tkví ani ne tak v mých srdečních vzpomínkách jako v oceněních, které dostala jinými autoritami než jsem já, a přesto, že už samo slovo Casablanca (podobně jako allenovské Constantinopol nebo Madagaskar:-) zní tak vábivě, skoro jak zaklínadlo pro vstup do ráje, pro mě je to limonáda, nic víc, nic míň a když už jsme u Bogarta ....... Africká královna - TAK si já představuji romantiku jako řemen. (30.01.2006)

Je mi jasné, že jsem shlédla zajímavý film. Ale nemůžu se ubránit pocitu, že kdybych ho viděla v době jeho vzniku, byla bych jím nadšená mnohem víc. Protože očividně reaguje přímo na německou roztahovačnost a je zjevně proti ní, proto v roce '42 musel připadat všem odpůrcům nacismu jako něco neuvěřitelného, co snad i mohlo dodávat lidem nějakou naději. Když sleduji film dnes, tak už ve mě takové pocity prostě vyvolat nemůže a vidím v něm "jen" zajímavý a pěkně natočený příběh o lásce, obětování se, smutku, o tom, jak lidské osudy změní válka, přestože z bojů nebyl ve filmu ani jeden záběr. (19.05.2006)

"Play it once, Sam. For old times' sake." Mám za to, že Stříbrné plátno mělo jen zřídka kdy tu čest zvěčnit ženu tak krásnou jakou byla právě Ilsa Ingrid Bergmanové. Zásluhu na tom měl jak černobílý materiál filmu, který byl schopný své hvězdy odstřihnout od reálného "barevného" světa tam venku a zároveň je obklopit jistou aurou nedosažitelnosti, tak samotní tvůrci filmu, kteří dokázali hrou světel a stínů vykouzlit na tvářích hereček pohled osudové ženy či úsměv anděla. Cigareta v koutku úst, sklenice Brandy, bílé sako a řada suchých hlášek. To je drsný a zdánlivě cynický Rick, jenž se stal pro H. Bogarta asi jeho nejslavnější postavou. Prototyp nezkrotného tvrďáka s velkým srdcem. Je zcela pochopitelné, že postava Ilsina manžela je ve stínu ústřední dvojice. Právě proto jí patrně režisér, ve snaze vysvětlit proč ho Ilsa tolik obdivuje a nevpadne Rickovi do náruče hned po prvním shledání, také věnoval emocionálně nejsilnější scénu celého filmu. V ní Laszlo hrdinsky strhne hosty v Rick's Café Américain k tomu, že přezpívají svou Marseillaisou německé vojáky, notující si Wacht am Rhein. Vrcholně dojemná scéna u níž si ani neodvažuju pomyslet, jakým způsobem na ni museli reagovat diváci (psal se rok 1942!!) sklíčení hrozbou z neustále se rozpínajícího nacistického Německa. Proč je dodnes "Casablanca" neutuchající kultovní fenomén? Možná proto, že se s každým dalším zhlédnutím filmu intenzita zážitku jen zvyšuje (odzkoušeno). Nebo že jde o nostalgickou vzpomínku na film z doby, kdy postavy své emoce netlumily, ale dávaly je (jistě, kýčovitě, ale za to) krásně odzbrojujícím způsobem najevo. A nejspíš je to díky nespočetně citovaným, skvěle a svižně napsaným dialogům a hláškám. Jedno je jisté, "Casablanca" nás přežije všechny. (01.11.2004)

We´ll always have Paris. Viděla jsem ji popáté. Včera poprvé na velkém plátně. Filmová loď vplouvá do přístavu jménem Casablanca, láska vchází do Rickova American Café, dialogy jiskří na pozadí válečných zvěrstvev, která jsou tak blízko... ale jakoby za oponou. Když politika vstupuje bez zaklepání do lidských osudů, známé omnia vincit amor neplatí. V kině to najednou přestala být " ta legendární" Casablanca, ke které apriori přistupujeme jako k stříbrným příborům, které obdivujeme ve vitrině, ale nepoužíváme k jídlu...Zázračně se proměnila, najednou kalnedář ukazuje rok 1943, odkládáme klobouk a promítač právě pustil neobyčejný film o ideálech, za které stojí bojovat. Cynický Američan je v hloubi duše sentimentální, oportunistický kam-vítr-tam-plášť Francouz v srdci patriot, éterická norská víla tvrdá jako křemen, Němci si bez vyzvání sedají k nejlepšímu stolu a Čechoslovák snoubí hrdost a odvahu. Velký svět v malém městě, kde tři už jsou společnost. Curtiz upsal duši ďáblu, ale vyplatilo se. Casablanca nestárne. (13.06.2007)

Myslite si o mne, čo chcete a nebudem sa nikomu ospravedlňovať za svoj názor, ale pri tomto filme som sa nudila a bolo mi až zle z tých litrov cukru, čo mi tiekol z televízora. Och, bože, toľko prvoplánového sentimentu a dojenia emócií! A to som si Casablancu pozrela hlavne preto, aby som pokračovala vo vzdelávaní zo starších filmov a zistila "čože to tí Američania na tom svojom najmilovanejšom filme majú?". Už viem, čo na ňom majú, ale ja to nemám. Biedne herecké výkony, lacné kulisy, patetický večný príbeh, okorenený snáď len ne-happy-endom... A vôbec to nemá nič spoločné s rokom výroby. Sú staré filmy, ktoré Casablancu strčia do vrecka. (25.02.2005)