Černí andělé

Zajímací... (26.03.2012)

Červená karta je příběhem o člověku, řediteli velkého tuzemského soukromého rádia, kterému se náhle a zákeřně otevřela schopnost soucítit s ostatními lidmi. Začne konat dobro – a na to jeho okolí není připravené. A tak proti němu zosnují plán… Chtějí ho zlikvidovat, odstavit. Náš hrdina, František, se to dozví – a musí se rozhodnout, čemu dá přednost. Odpuštění? Nebo v něm zvítězí stará zloba a vztek a pomstí se? Na začátku totiž byl bezohledným člověkem. Navíc je bohatý… Manželka se bojí, že rozdá zrestituované miliony. Není to lehké, v téhle době dělat dobrodiní… Prý jsou v psychiatrických ústavech opravdu internováni takoví lidé. Rodina je odseparovala, aby "nerozfofrovali" majetek. Přitom… jedná se jen o otevření srdeční čakry. O pochopení toho, co nás učí všechna velká náboženství. Že nesmíme sebe sama vnímat jako omezené individuum bez sounáležitosti s ostatními lidmi. Nemůžeme být šťastni NA ÚKOR ostatních! Můžeme být šťastni jen ve smíru, v pochopení a v soucitu s ostatními. Pan Hejna mi nabídl režii jednoho z dílů připravovaného cyklu Černí andělé. Já si vybral tento díl, protože miluji, když se snoubí tajemno, thriller a trocha mystiky. O to právě v našem příběhu jde. Domluvili jsme se na některých úpravách, podílel jsem se na konečné verzi scénáře. Příběh jsme natočili na filmovou surovinu, přes léto, kameru dělal spolužák z FAMU Dominik Miškovský, jinak můj zavilý spolucestovatel z Cesty do Indie. Igor Chaun (19.10.2020)

Zajímalo mě zkusit si něco nového – žánr hororu, thrilleru s minimálními technickými prostředky, s nejmenším počtem herců, bez velkých akčních scén. Scénář nabízel východisko pro psychodrama, pro herecký koncert dvou lidí. Společně s Táňou Vilhelmovou a Jiřím Dvořákem jsme si tedy vyzkoušeli, jestli dokážeme utáhnout napětí po celou hodinu. S Táňou Vilhelmovou už jsem pracoval předtím v Polojasnu, pro hlavní mužskou postavu jsem chtěl neokoukaného herce, objevit někoho nového, aby ten „hlavní netvor“ příběhu byl uvěřitelný, a nesváděl diváky k tomu, aby si říkali – ten a ten známý herec hrál psychopata… Na horory do kina rád chodím, ale udělat ho není žádný legrace. Klasik žánru Hitchcock to dokázal udělat napínavé i ve scénách, kde k žádným vraždám nedochází. Prostě dokonale dokázal rozpitvat, analyzovat psychologii toho zločinu, a tam máte strach, i když jde někdo jen po ulici a nic se vlastně neděje. Navodit takový podprahový strach je asi v hororovém žánru to nejtěžší. Ukázat, jak někdo někoho honí s kudlou v ruce, to je ta nejsnazší cesta, jak upoutat divákovu pozornost, ale to není ten pravý „psychologický teror“. Není to jednoduché dostat se tím napětím pod kůži, a rozhodně to není v těch verbálních akcích, ale spíše v tom, co se děje kolem. Filip Renč (19.10.2020)

Je dobře, že se Česká televize pustila směrem, který pro ni není zatím tak vyšlapaný. Rozšiřuje tak žánrovou nabídku své dramaturgie. Režisérům byla poskytnuta možnost vyzkoušet si, jak s žánrem naložit, ohmatat si věci, které jsme doposud tolik nedělali. Jako divák mám rád rychlejší, akčnější žánr. Připravovat Trosečníka mě bavilo, protože jsem v něm tušil možnost právě takového způsobu vyprávění. Ivan Pokorný (19.10.2020)

Necítím se jako klasik hororového žánru, protože mimo Experimentu jsem natočil jenom Upíra z Feratu a i ten byl komunistickým vedením okleštěn o nejhororovatější motivy. Jinak všechny filmy toho žánru mi nebyly barrandovským vedením povolené natočit. Spalovače mrtvol nepočítám mezi horory, ten měl jiné poslání. Tento scénář mne zaujal právě svým žánrem, ke kterému jsem se mohl takto vrátit. V průběhu natáčení vždy dochází k větším nebo menším změnám, podmíněným přínosy herců, dalších spolupracovníků, přizpůsobením se k počasí atd. atd. Při natáčení musí být režisér pružný a schopný často improvizovat, aby se film vůbec stihl dotočit. Výsledek se pak nakonec více – méně podobá předloze. Nejdůležitější byl výběr hlavní postavy: Terezky. Byl jsem přesvědčený, že ji mám v mé dceři. Ona už tak přesvědčena nebyla a po přečtení scénáře jí trvalo skoro tři měsíce, než souhlasila, že to bude dělat. Měla strach, že to bude psychicky i fyzicky velmi náročné natáčení. Nakonec se jí její obavy víc než potvrdily. Přesto si myslím, že to byl správný výběr. Ostatní herce jsem vybíral podle jejich výjimečných kvalit a mých představ, a taky představ autora pana Hejny, které jsem vyčetl z předlohy. Juraj Herz (19.10.2020)

Přiznávám, že věci, které v sobě mají detektivní prvky, akční nebo situačně aktivní stránku a zároveň nějakou záhadu, se mi líbí. Možná proto jsem si vybral právě scénář, který mi připadal v rámci uvěřitelnosti „nejtruchlivější“. I když v jiné rovině, k takovému temnému detektivnímu trendu se hlásím i v dokumentu, který právě dokončuji o hledání pozůstatků sedmadvaceti popravených českých pánů. Requiem je příběh o životem zklamaném osamělém malíři, který se dobrovolně izoluje od lidí, uchyluje se do ústraní. Ten den, v němž začíná náš příběh, je pro něj mimořádně nešťastný. Připlete se k věci, do které by se plést neměl… A od té chvíle se začíná řetězit ten jeho osud, který ho proti jeho vůli a přičinění dosmýká až k dosti hořkým koncům. Mottem či erbem tohoto filmu je Dűrerova grafika Rytíř, Smrt a Ďábel, která byla původně ve scénáři úplně podružným motivem. My jsme ji trošku rozpracovali, a tak se motiv smutného rytíře, kterého někam vstříc velice neradostnému osudu unáší jeho kůň za doprovodu dvou podivných, bizarních, morbidních bytostí jako je Smrt a Ďábel, stal vlastně jakousi parafrází malířova příběhu. Pokud se týká představitelů, na pana Schmitzera jsme přišli po několika diskusích s dramaturgem. Zato u ženské představitelky mi bylo od počátku jasné, že by to neměla být žádná notoricky známá tvář, ale naopak bytost, která je pro nás podobně nepřečtená a záhadná, jako pro hlavního hrdinu. Proto jsme ji hledali mezi zcela neokoukanými mladými herečkami, které se na obrazovce neobjevují často. (19.10.2020)

Myslím, že Azyl se ostatním dílům vymykal svou obyčejností… vězněm na útěku je totiž člověk, v podstatě jeden z nás, inteligentní bankovní úředník, který se jen shodou okolností a vlastní blbostí dostane do problémů. Jeho osud je svázaný s příběhem dívky, které tak trochu - co se týká mužů, „ujíždí vlak“. Žije s babičkou a když pozná tohoto muže, aniž ví, že utíká, zamiluje se. Oba mají svoje tajemství a navzájem do sebe vkládají velké naděje… Bohužel dochází k velkému zklamání. Odvíjí se velké drama běžného života. Přitom stačilo málo a oba mohli žít šťastný život, který se ale v okamžiku mění v tragédii. Bára Hrzánová i Mirek Dlouhý pro mě byli ideální a zároveň kontrastní představitelé hlavních rolí, jejich herectví skvěle doplňovala Stella Zázvorková, která při natáčení slavila neuvěřitelné 79. narozeniny. (19.10.2020)

Neznám žádný ze sedmi ostatních scénářů, ale ten, který mi nabídli, jsem přečetl na jeden zátah. Krátký, chytře napsaný příběh, černý humor, velmi výrazná a nečekaná pointa. Připomnělo mi to americký seriál Povídky ze záhrobí, který se u nás před pár lety vysílal a který jsem tehdy s potěšením sledoval. Tenhle žánr se u nás moc nepěstuje, a tak jsem ani na chvilku neváhal a nabídku přijal. O příbězích, jako je tento, se toho dopředu mnoho říci nedá. Všechno tu stojí a padá právě s pointou a není možné prozrazovat cokoli, co by oslabilo její překvapivost. Snad tedy jen tolik, že tu jde o mladého muže, který onemocní neléčitelnou chorobou a zároveň nalezne nevšední přátelství, kterému je ochoten přinést velmi zvláštní oběť. Spíše než o ztrátě imunity, jak se praví v popisku filmu, bychom mohli hovořit o ztrátě identity. A o ceně, kterou musíme někdy platit za svoji lehkomyslnost a nezodpovědnost. Petr Slavík (19.10.2020)

„May Day“ je název tísňového volání. Titul napovídá děj i celkovou atmosféru příběhu. Ten se odehrává v prostředí luxusní vily, bizarního pohřebního ústavu a okresní nemocnice. Otázka zní: kdo z tří hlavních postav se ocitne v takové nouzi, že mu nezbývá, než volat o pomoc. Majitel pohřebního ústavu – Karel Roden? Jeho žena, lékařka – Zuzana Stivínová? Nebo mladý novinář – Filip Blažek, který odhalí stopu kriminálního případu a jde po ní? S autorskou lehkostí, fabulační rafinovaností – plnou zvratů, vede autor Ivan Hejna křivku napětí na pomezí tří klasických žánrů: kriminálního příběhu, hororu a psychologického thrilleru. Nejde o běžný obrázek ze života. Ve zhuštěné podobě dramatického děje zobrazuje autor možné, nikoli skutečné. Aniž by však opustil pravděpodobné reálie našeho života. Naopak. Vychází z nich. May Day je příběh s napětím, který si přeje potěšit milovníky tohoto žánru. (19.10.2020)