Lucie Bělohradská

Do tohoto šíleného podniku jdu vždy podruhé, protože člověk všechno špatné zapomene a pamatuje si jen krásné.“ (Lucie Bělophradská o práci divadelní režisérky)

Lucie Bělohradská je významná divadelní a televizní režisérka. Po maturitě začínala jako asistentka režie a elévka v chebském divadle, kde pracovala pod vedením Jana Grossmana. „Byla to úžasná zkušenost. Jan Grossman mě tehdy do inscenace ‚Švejk‘ hodil jako malé štěně do vody. Dělala jsem všechno od ranního venčení jeho psa až po domluvy s osvětlovači. Přesto jsme měli moc času na hovory o režii a divadle,“ vzpomíná Bělohradská v rozhovoru pro Český rozhlas. Setkání s Janem Grossmanem bylo přitom pro ní naprosto zásadní, neboť jak sama přiznává, „tam jsem se infikovala něčím, co ve mě zůstalo do dneška. Myslím si, že typ divadla, které dělám, je podobné tomu, které dělal on.“

Vystudovala režii na DAMU (1975–80) a poté nastoupila do Divadla Na Zábradlí (1980–87). Zde působila nejprve jako asistentka Evalda Schorma. „Byl to člověk zvláštní vnitřní intuice a magie,“ vzpomíná Bělohradská ve zmiňovaném rozhovoru. V tomto divadle měla možnost zrealizovat i několik výrazných vlastních režií: „Merci“, „El Campo“ (cena za režii), „Pobřeží“, „Paní z námoří“.

Současně spolupracovala s pražským Divadlem v Řeznické a to nejen jako režisérka ale i jako autorka. Koncem 90. let na sebe upozornila především několika pozoruhodnými inscenacemi v Divadle Pod Palmovkou („Slečna Julie“ – 1997, „Caligula“ – 1998, „Euridyka“ – 2001, „Oidipus“ – 2002) a v divadle Kolowrat („Po zkoušce“ – 1998, „Olga a ďábel“ – 1999 nebo drama „Vriginia“ 2005).

Divadlu se Bělohradská věnovala i coby pedagog na pražském DAMU, kde měla v letech 1990–1997 možnost učit na katedře alternativního a loutkového divadla. „Ke studentům mám velice blízko,“ říká Bělohradská v rozhovoru pro kulturní portál scena.cz. Přesto svého konce zde nelituje. „Mám pocit, že těch sedm let bylo naplněných. Nesmírně mě to bavilo, ale došla jsem k pocitu, že to, co jsem mohla, jsem těm mladým předala, a dostala chuť na změnu.“

Pokud jde o televizní režií, té se Bělohradská začala věnovat až po sametové revoluci. „Byla jsem oslovena, abych natočila tři neznámé povídky Samuela Becketta (3× Samuel Beckett – 1992). V hlavní roli hrál tehdy Boris Rösner, byla to nádherná práce ... tímto jsem se pomalinku začala učit televizní technologii, jsem naprostý samouk.“

V posledních letech na sebe upozornila režií několika televizních adaptací detektivek Hany Proškové o detektivovi Vašátkovi a malíři Horácovi. Sympatická je přitom na ní jistá pokora k této umělecké práci, když říká, že na celovečerní film by si nikdy netroufla. A to i přesto, že na druhou stranu považuje divadelní režii za těžší obor. „U filmu postupujete po malých kouscích, kdežto v divadle se pohybujete v časoprostoru oněch dvou až tří hodin. Je třeba nesmírné koncentrace,“ zdůrazňuje režisérka ve zmiňovaném rozhovoru pro scena.cz.

V oboru divadelní režie se nicméně Bělohradská evidentně cítí být poměrně silná v kramflecích, o čemž svědčí i její vyjádření v Českém rozhlasu, že má radši, když herec moc nemudruje, ale zkouší. „Na výklad díla jsem tu já,“ zdůrazňuje.

V devadesátých letech si Bělohradská vyzkoušela ještě další umělecký žánr, když ji v roce 1996 vyšel knižně soubor povídek „Milostné vraždění“. Jak se uvádí v anotaci této knihy, jde o „poetické, baladické i tragikomické příběhy o lásce jsou zakomponované do dopisů sebevraha milované ženě.“

Honza "HonzaBez" Bezděkovský