Zikmund řečený Šelma ryšavá

Jiří Šotola prostě není Oldřich Daněk. Nebo by se dalo napsat: „Ó, jak marná je snaha nalézt „daňkovskou“ kvalitu u jiných autorů!“. Jiří Šotola je Jiří Šotola a patří mezi ty z lepších autorů historických televizních her. Jeho císař a král Zikmund Lucemburský, v podání Rudolfa Hrušínského, je vybaven dostatečně výraznou osobností, inteligencí a chvályhodnou dávkou cynické ironie, která dopadá na jeho příbuzenstvo i na vzdorné Čechy. Je nicméně poznat (tak jako v jiných Šotolových historických hrách) autorova náklonnost k husitství, odpor ke katolické církvi a nechuť k Habsburskému panovnickému domu. (27.02.2022)

Hořký a neslavný konec posledního Lucemburka, umírajícího při zbabělém útěku z Čech na znojemském hradě, lze i dnes vnímat jako jeden z nejvýznamnějších historických okamžiků evropských dějin. Bělkova televizní inscenace zachycuje poslední chvíle mocného panovníka, tehdy již bezvládného starce, který s ironickým nadhledem bilancuje svou kariéru i osobní život. Ani jedno, ani druhé se mu zcela nevydařilo. Vzpomínka na upálení Mistra Jana se do jeho svědomí zahryzává stále bolestněji, právě tak, jako nevyhnutelný pád lucemburské dynastie. A všichni jen čekají na jedno. Na smrt. V popředí tohoto tragického apokryfu stojí především jedna z vrcholných kreací Rudolfa Hrušínského, který v umírajícím císaři personifikoval pošetilost a vrtkavost lidského rozumu; zástup předních českých herců ve vedlejších, ale výrazných rolích (Dvorská, Bydžovská, Švehlík, Cupák, Mrkvička a další) bezpochyby spoluutváří výjimečnost tohoto skromného televizního díla. (11.05.2016)

Jiří Bělka natočil dvě historické inscenace posledních dnů synů Karla IV. podle Jiřího Šotoly. V obou případech do hlavní role obsadil výborného pana Hrušinského. Je zajímavé jak tento pan herec zahrál dvě různé postavy s jinou osobností - Václava IV. a Zikmunda. Je nádhera ho sledovat v obou divadelních kusech. Píšu divadelní, jelikož tohle herectví není filmové, ale hodno velkých jevišť a toho velkého herectví. Člověk je až přikován na rtech i očích - vidí zatrpklost, stáří, jízlivost i velikost. Pan Šotola napsal  i hru o smrti Karla IV. s Martinem Růžkem v hlavní roli. Ale Zikmunda si vychutnávám. (30.07.2022)

Zikmund Lucemburský, syn Karla IV. byl významným panovníkem evropského formátu. Odstranil dvojpapeží, provedl výrazné reformy v Říši a byl českým, uherským a německým králem, což rozlohou odpovídá budoucí habsburské Podunajské monarchii. Jenže- jako český král usedl na trůn fakticky jen na pár měsíců a stejně ho nakonec čeští páni spolu s městy vyhnali. Na svém útěku zemřel ve Znojmě, pln nenávisti k husitům a Čechům obecně, jelikož oni mu tzv. "sebrali hračky". Tento film zachycuje poslední okažiky Zikmundova života. Věnuje se však spíš divadelnímu projevu Rudolfa Hrušínského a zatlačuje tak do pozadí možná zajímavější mocenský boj královny Barbory a Albrechta Habsburského o trůn, do něhož povážlivě zasahují čeští páni. Postavy tehdejšího dramatu nám nikdo nepředstaví, takže divák neznající politického pozadí je ztracen. Zbyde jen křik a zmítání Hrušínského a nevyužitý potenciál jinak skvělého tématu. Hrušínský mohl stejně umělecky zemřít jako Napoleon nebo Sokrates, bylo by to stejné. 60% (26.08.2012)

Osobitý, nepřeslechnutelný tón v rozmachu historického filmu osmdesátých let znamenal dnes snad zcela zapomenutý Jiří Šotola. Tam, kde jiní vkládali svou tvůrčí energii do vrcholných a mezních okamžiků dějin, tam básník Šotola vědomě kráčel polozarostlými chodníčky a stezkami polozapomenutých a zdaleka ne tak vděčných momentů. Postava posledního Lucemburkovce Zikmunda, prostředního syna Karla IV., je jedním z velkých dluhů a bílých míst kupodivu ne novodobých, ale naopak středověkých českých, ale i středoevropských a evropských dějin. Kontroverzní zhýčkanec, obdařený schopnostmi, jež z nejrůznějších důvodů byly upřeny jeho staršímu bratrovi, je v našem veřejném povědomí vnímán černobíle stále v duchu národního vzmachu prvního období české husitské revoluce evropského dosahu. Poslední chvíle starcova života, trávené na samé jihovýchodní výspě naší země, ve vino- a okurkorodém Znojmě, umožnily rozehrát pozoruhodnou symfonii hereckých výkonů, jimž jednoznačně vévodí Rudolf Hrušínský II. V jeho Zikmundovi-Vítězslavovi (to je doslovný překlad tohoto starogermánského jména) cítíme prezidenta Háchu, dalšího muže na pokraji sil, který je proti své vůli nucen - byť za jiných průvodních okolností - bilancovat svůj život. Inscenace, která je nadprůměrem těsně pod pomyslným vrcholem absolutního uměleckého zážitku, patří i po letech právem do zlatého fondu naší národní filmové tvorby. (30.12.2007)