Zikmund řečený Šelma ryšavá

Jiří Bělka natočil dvě historické inscenace posledních dnů synů Karla IV. podle Jiřího Šotoly. V obou případech do hlavní role obsadil výborného pana Hrušinského. Je zajímavé jak tento pan herec zahrál dvě různé postavy s jinou osobností - Václava IV. a Zikmunda. Je nádhera ho sledovat v obou divadelních kusech. Píšu divadelní, jelikož tohle herectví není filmové, ale hodno velkých jevišť a toho velkého herectví. Člověk je až přikován na rtech i očích - vidí zatrpklost, stáří, jízlivost i velikost. Pan Šotola napsal  i hru o smrti Karla IV. s Martinem Růžkem v hlavní roli. Ale Zikmunda si vychutnávám. (30.07.2022)

Milovníci Hrušínského extrémní deklamace/intonace si tady opět přijdou na své. Extrémní protahování konce slov/vět, kde se ještě ke všemu konečná slabika většinou sníží o pár tónů, jako by "dodělávala"/uvadala, je pravděpodobně světová rarita v oblasti hereckého přednesu. Někdy to sedne, někdy to je k zasmání a někdy to leze dost na nervy. Výborný herec a nepřekonatelný Švejk nikdy nebyl tak úplně můj šálek čaje. (10.06.2018)

Jiří Šotola prostě není Oldřich Daněk. Nebo by se dalo napsat: „Ó, jak marná je snaha nalézt „daňkovskou“ kvalitu u jiných autorů!“. Jiří Šotola je Jiří Šotola a patří mezi ty z lepších autorů historických televizních her. Jeho císař a král Zikmund Lucemburský, v podání Rudolfa Hrušínského, je vybaven dostatečně výraznou osobností, inteligencí a chvályhodnou dávkou cynické ironie, která dopadá na jeho příbuzenstvo i na vzdorné Čechy. Je nicméně poznat (tak jako v jiných Šotolových historických hrách) autorova náklonnost k husitství, odpor ke katolické církvi a nechuť k Habsburskému panovnickému domu. (27.02.2022)

Hořký a neslavný konec posledního Lucemburka, umírajícího při zbabělém útěku z Čech na znojemském hradě, lze i dnes vnímat jako jeden z nejvýznamnějších historických okamžiků evropských dějin. Bělkova televizní inscenace zachycuje poslední chvíle mocného panovníka, tehdy již bezvládného starce, který s ironickým nadhledem bilancuje svou kariéru i osobní život. Ani jedno, ani druhé se mu zcela nevydařilo. Vzpomínka na upálení Mistra Jana se do jeho svědomí zahryzává stále bolestněji, právě tak, jako nevyhnutelný pád lucemburské dynastie. A všichni jen čekají na jedno. Na smrt. V popředí tohoto tragického apokryfu stojí především jedna z vrcholných kreací Rudolfa Hrušínského, který v umírajícím císaři personifikoval pošetilost a vrtkavost lidského rozumu; zástup předních českých herců ve vedlejších, ale výrazných rolích (Dvorská, Bydžovská, Švehlík, Cupák, Mrkvička a další) bezpochyby spoluutváří výjimečnost tohoto skromného televizního díla. (11.05.2016)

"Bůh čeká, všichni čekají…Není kam utéct. není kam se vrátit." Někdy se říká, že dvakrát člověk nevstoupí do stejné řeky. Rudolfu Hrušínskému (spolu se scénáristou Jiřím Šotolou i režisérem Jiřím Bělkou) se to myslím vcelku povedlo. Sice je to (opět) krapet divadelní/afektované, ale jinak to hodinové čekání na Zikmundovu smrt nepůsobí ani za mák nudně. Nic naplat „když umírá císař, hroutí se svět, kameny se roztékají, ptáci mrznou v letu."     (14.12.2023)