Jama a kyvadlo

Asi vybočuji z řady, ale potom, co jsem viděla tento film na hodině Anglo-americké literatury, nechápu, co dělá v červených barvách. Zaprvé, s Poem tohle nemá co dočinění. Zadruhé, celý scénář je psán stylem "postavička A si všimne, že je něco v nepořádku, vyběhne na chodbu, běží hradem, připojují se k ní postavičky B, C a D, všichni doběhnou na druhý konec hradu, zjistí, že nic nevyřeší, a rozejdou se" opakovaného asi tak 10x za sebou. A konečně zatřetí, výkon Vincenta Price mi rozhodně nepřišel dokonalý, spíše tragikomický. Tenhle film má (minimálně dnes) prostě blíže ke komedii než hororu. (02.03.2010)

Na konci padesátých let dosavadní distribuční model filmových dvouprogramů, tvořených černobílými brakovými žánrovkami s rozpočty kolem sta tisíc dolarů, přestával generovat takové zisky jako dříve. Roger Corman této situace využil a navrhl šéfům nezávislé produkční společnosti American International Pictures, že namísto dalšího takového snímku pro ně za dvojnásobné peníze natočí velkolepý výpravný horor v barvě a na širokoúhlý materiál. Velmi volně podle předlohy klasika hororu Edgara Allana Poea, jehož příběhy Corman hltal během dospívání, vznikl Zánik domu Usherů (House of Usher, 1960), který se stal nečekaným hitem. Dle logiky hokynářské filmařiny tedy nemohlo zůstat u jednoho filmu a během nadcházejících pěti let Corman pro AIP natočil dalších sedm snímků. Celý cyklus se vyznačuje řadou konstantních znaků, díky nimž o to více vyvstanou odlišnosti mezi jednotlivými tituly. Druhý snímek v celkovém pořadí, Jáma a kyvadlo, stejně jako všechny ostatní vychází ze stejnojmenné předlohy hodně volně; konkrétně si z ní vypůjčuje pouze titul a motiv mučicích nástrojů. Na druhou stanu můžeme Cormanovy poeovky obdivovat právě coby nápadité adaptace, které spíše než jednu povídku či báseň sumarizují charakteristické prvky z celého Poeova díla. Stejně jako v předchozím Zániku domu Usherů sledujeme příjezd nezvaného hosta do pochmurného sídla, v jehož stěnách je obtisknuta děsivá minulost. Opět klíčovou roli hraje strach z pohřbení zaživa, rodové prokletí i motiv šílenství. Recyklace a variování úspěšných prvků se v sérii projevují také v oblasti vyprávěcích mechanismů, kulis a rekvizit i hereckého obsazení. S výjimkou jediného snímku, Předčasný pohřeb (The Premature Burial, 1962), mezi hlavní konstanty Cormanových poeovek náležel Vincent Price, který svým expresivním teatrálním herectvím zásadně přispěl k jejich zábavnosti. [psáno pro LFŠ 2016] (03.07.2022)

Cormanovská klasika v hlavní roli s jako vždy výtečným Vincentem Pricem. Krom něj stojí za zmínku úvodní a závěrečné titulky, v nichž se přelévá barevná tekutina, v kombinaci s hudbou vyvolávají příjemné mrazení v zátylku. A závěrečná sekvence s jámou a kyvadlem je tak sugestivní, že bych se nedivil kdyby v 60.letech slabší povahy zavíraly oči. (23.09.2007)

Nedokázala jsem se oprostit od srovnávání s povídkou Poea, proto tak nízké hodnocení. Knižní podoba Jámy a kyvadla má s tímhle společného pramálo. Minutový záběr na kyvadlo ve mně ani za nic nevyvolal takové pocity, jako když jsem se zatajeným dechem a mrazem v zádech louskala Poeovo veledílo. Snad kdybych nečetla dříve knižní předlohu, šla bych s hodnocením o trochu výš, ale i přesto, že jsem se na to snažila dívat jako na samostatný film, bohužel jsem v tom neviděla nic mistrovského. Snad jen herecký výkon Vincenta. (06.09.2013)

Cítím se jako v pohádce. Vidím kočár jedoucí po kamenité cestě podél pobřeží. Dřevěná kola rachotí, když přejíždějí mnohé nerovnosti. Zahledím se do dáli a v mlžném oparu spatřím mohutný zámek, k němuž nyní směřují kroky muže v černém, kterého k zámku přiblížil onen zmíněný kočár. Jakmile muž projde vstupní branou, zaobalí se příběh ponurou atmosférou a úplně změní svůj ráz. Už se necítím jako v pohádce. Napnutě sleduji strašidelné osudy pána domu a společně s ním kráčím zaprášenými chodbami, které v pravidelných intervalech nesou na zdech husté sítě pavučin. Sestupuji po točitých vrzavých schodech a ocitám se v podzemních kobkách děsu. Do útesu, na kterém zámek stojí, mezitím naráží stále intenzivnější příbojové vlny. S přibývajícím časem odhaluji šokující tajemství, které jsou skryta za každým tmavým koutem a tíživá atmosféra se mnou cloumá jako vítr se stéblem trávy. Nad temným zámkem zuří bouřka, na nebi se válí těžká mračna rozrytá klikatými blesky a zpěněné moře se tříští o skály a výhružně hučí. Když společně s posledním dějstvím vstoupím do tolik očekávané pekelné jámy a nade mnou se začíná pozvolna rozpohybovávat nejdůmyslnější a nejkrutější místní mučící nástroj, tají se mi dech a srdce bije jako zvon. Ano, kyvadlo se téměř neslyšně přemisťuje ze strany na stranu a scéna je tak krásně atmosférická a obestřená krutou bezmocností, že se místy vyrovnává Poeově knižní předloze. Film vrcholí hrůzným a pro mě památným záběrem. Klaustrofobická hudba štípe po celém těle a už při závěrečných titulcích vím, že jsem měl tu čest vidět jeden z nejlepších snímků žánru. 300 tisíc dolarů(rozpočet) (31.08.2007)