Nebeská brána

„Nebeská brána” otvorená, Mikeom Ciminom podoprená. Kto do nej vojde, rozpočet mu dôjde, či je ona, či je on, Cimino ho už nehodlá pustiť von. Nakrúca a všetko znovu prekrúca, vo veľkom kulisy stavia i prestavuje, či aj kilometre materiálu spotrebováva, že chorobný perfekcionizmus u neho neustále pretrváva, až čochvíľa sa z neho neobstojný MEGALOMAN, natrvalo stáva, čiže potom štyria strihači v strižni do vyčerpania strihajú, ktorú strážia strážnici, keď si stačí už iba vybrať, ktorú verziu je k tomu aj najlepšie sledovať, a ja si teda vyberám, tú troj hodinovú + 37 minútovú, čo činí bezmála opulentné, štyri hodiny, ktoré i napriek tomu, aké všelijaké neprestížne rebríčky film vyhráva, od zlatej maliny, cez jeden z najväčších, kolosálnych prepadákov všetkých čias, až po hádam jeden z najhorších snímkov kinematografie, vskutku a vážne stoja za to, aspoň, čo sa týka môjho uceleného pohľadu. Skrátka, zatúžil po vlastnej, svojskej verzii na - Odviate vetrom, Ben-Hurovi, Lawrencemu z Arábie, (či trebárs ešte po legendárnej Cleopatre), čo sa týka výpravy a filmových dekorácií, následne to okorenil o klasických Vysťahovalcoch (1971, réžia Jan Troell, s fenomenálnymi: Maxom von Sydowom a Liv Ullmann), čo sa týka scenára s typickým osídľovaním Ameriky, a do toho vsunul kopec konfliktov medzi novousadlíkmi a už usalašeným obyvateľstvom, ktoré v podstate profitovalo na systematickom likvidovaní pôvodného obyvateľstva, ktorému ukradli úplne všetko, čo sa mu vlastne ukradnúť dalo, keď im ani teraz európski emigranti, extra nevoňajú, a tak robia všetko pre to, aby sa ich zbavili. Samozrejme, nebudem sledovať iba nejakých naturalizovaných občanov, ale aj niekoľké zásadné postavy, ktoré hýbali dejom, a bez ktorých by som si to nedokázal vôbec predstaviť, a to ani nehovoriac o najpovolanejšom chlapíkovi ihneď po režisérovi, teda kameramanovi maďarského pôvodu - Vilmosovi Zsigmondovi, s ktorým si Cimino očividne už veľmi dobre rozumel na predchádzajúcom Lovcovi jeleňov, keď vtedy sa iba rozbiehali. Naozaj - výnimočná kompozícia obrazu, ktorá si pred ničím nezakrýva oči. Zatiaľ som vychválil toto: Michaelova réžia je viac-menej dosť prehnaná, puntičkárska, závislá od dokonalosti záberov, ďalej montážou si dali EXTRA záležať, výpravou a kostýmami, ani nehovorím. Obsadenie je vhodné, potešila ma Francúzka - Isabelle Huppert, ktorá sa neobjavovala v Hollywoode až tak často. Ken, Jeff, Chris, John a Brad boli už ostrieľanými profesionálmi, čo veľmi dobre vedel začínajúci Mickey Rourke. PS: Heaven's Gate je asi tým najviac - nenávideným, nepochopeným a zatrateným filmom celej filmovej histórie, ktorý si to vonkoncom nezaslúži ! (19.04.2020)

Typický příklad filmu, který jeho tvůrci přeroste přes hlavu. Jeden z obrovských propadáků, který pohřbil kariéru oskarového Cimina i celé produkční studio. Film samotný je výpravou velkolepý, ale ona 4 hodinová délka, je pro daný příběh i jeho vyprávění, mnohdy smrtící. A to mi rozhodně nevadí ani výpravné a už vůbec ne dlouhé filmy (Tenkrát v Americe zbožňuji). (25.04.2013)

Měl by se film opěvovat jen proto, že jeho tvůrce dosáhl nadlidského perfekcionismu a každý rám zastupuje tu nejrozmáchlejší výpravnou kinematografii? Jestli ano, tak si Nebeská brána zaslouží ne 5, ale rovnou 10 hvězd. Jenže film podléhá i složitějším způsobům komunikace s divákem a já se ne vždy tetelil blahem nad tím, jak bídně vykreslené postavy kroužily tři a půl hodiny na tanečních parketech, po americkém západě a v milostném trojúhelníku, který nemá žádný emocionální základ. Motiv kruhu, v němž se celou dobu bloudí (v průběhu závěrečné bitvy i doslovně), vytváří neopakovatelně pocitový antiwestern o rozkladu amerického snu a slepém putování za lepší budoucností, v němž Cimino suverénně prokázal nehynoucí sílu obrazového 'Leanovského' vyjadřování - často jsem byl upřímně uchvácen složitou strukturou životem bující mizanscény či nasvícením a rámováním statických záběrů. Nebeská brána je umělecké dílo, které ale vyvolává asi takovou diváckou odezvu jako předražené obrazy v galerii - jste na ně po nějakém čase naštvaní, že je nemůžete mít a sáhnout si na ně. Jakkoli je tedy ve filmu spousta pasáží, které si zaslouží zarámovat a vložit do trezoru, zároveň obsahuje i plno scén, které nedávají valný smysl a jsou tak dlouhé, že i v té galerii by jim před jejich skončením zhasli a zavřeli. A jakkoli je Nebeská brána skutečně pozoruhodný a zřejmě poslední snímek svého druhu, při srovnání s podobně žánrově rozvratným Tenkrát na západě docela paběrkuje. A znovu bych si ji na rozdíl od Leoneho mistrovského díla jen tak nepustil. 75% (18.03.2020)

Nebeská brána odráží okrouhlost nebe a sama se pohybuje v opojných kruzích. Jako Ella a James v nádherné taneční scéně, kde společně opisují kruhy po prázdném tanečním sálu, zatímco Zsigmontova kamera tančí kolem nich v opačném směru. Jako desítky párů vířící kolem stromu (světa a života) za doprovodu Straussova valčíku. Jako kavalerie kroužící kolem hrstky přeživších pistolníků. Kruh však zůstává i v plápolajícím prostěradlu po průstřelu brokovnicí, kruhová jsou zrcadla, v nichž se odráží lidské tváře, okrouhlá je aréna pro klání dvou kohoutů... Okny, žaluziemi, škvírami ve stěně a oblaky prachu a dýmu proniká nebeská záře, ale pozemská realita má daleko do utopického ráje, který se vznáší v paprscích věčné milosti. Svět za bělostným protisvětlem je kruté a špinavé místo, které se utápí v bahnu, krvi a chlastu. Neklid a vnitřní špína se rozrůstá i tam, kde panuje zdánlivá harmonie a přepych. Nespokojenost se stavem bytí, kdy máte na dosah všechno, na co pomyslíte, ale víte, že vám něco podstatného schází, uniká. Život. Láska. Cokoli. Proto úvodní sekvence z Harvardu, proto snový závěr na lodi. Dvě polohy pozlátkového štěstí, mezi kterými vykoná hlavní hrdina James Averill kruhovou cestu smutné proměny. Nebeská brána je tedy filmem paradoxním: navzdory epické šíři, délce, davovosti a rozmáchlé výpravě je více do sebe zavinutou lyrickou básní než epochální historickou freskou. Je filmem vyprávějícím o pocitu (přesněji o nedosažitelném pocitu ve světle milosrdenství), kterému je obětována logika i soudržnost vyprávění. Na osobní otázky odpovídá zatvrzelým mlčením. Naznačuje, ale nedoříká. A v tom se skrývá jeho nedoceněná krása. (25.06.2011)