Vidiny

Mysteriozní a v jisté chvíli fantasmagorické drama o mladé ženě, které je nejspíše mešuge. Snímek s vynikající kamerou a těžce psychedelickou hudbou v sobě nese stopy experimentálních 60.let. Pomalý rozjezd, podivné prolínání snů a skutečnosti, momenty, kdy si divák není jistý, co skutečností opravdu je. Jakmile odjede Cathryn se svým manželem na venkov, do domu, kde se svým dědou strávila dětství, vše naplno exploduje. Bývalí milenci se prochází domem, pokouší se s Cathryn milovat, do toho vstupuje její muž Hugh, postavy se prolínají, mění, Cathryn slyší hlasy, vidí stíny...a pak se rozhodne svých přeludů zbavit. Všechno jsou jen vysněné postavy, postavy v její mysli, proto přece nepůjdou zabít doopravdy, nebo ano? Čarokrásná příroda oblečená do podzimních barev - lesy, stromy, vodopád - je úžasnou kulisou k filmu, který pomalu spěje k děsivému závěru. Byť je atmosféra místy neklidná a pochmurná a dočkáme se slušných krvavých scén, o horror se nejedná. A žánr fantasy? Snad jen proto, že celým filmem prolíná text fantasy knihy, kterou Cathryn píše. Ale kvůli tomu dát žánr fantasy je pro diváka značně matoucí. Překvapivě dobrý film (26.02.2014)

Občas si k horroru odskočí tvůrci, u nichž by to člověk nečekal. V tom pozitivnějším případě to může přinést zajímavý způsob i styl. Nezaujmou-li Vidiny jako horror, rozhodně zaujmou svým stylem. Susannah York je ve své roli naprosto úžasný a její plynulé přeskakování z polohy vyděšené a zmatené ženy do polohy naprosto suverénní a sebevědomé ženy je strhující. Vidiny jsou svým způsobem klasickým sedmdesátkovým psychologickým horrorem, balancujícím na hraně dramatického thrilleru, ale ten horror tu je, hluboce zalezlý pod kůží, jako zmatená myšlenka v mozku. Skvělá kamera, pohlcující hustá a napínavá atmosféra, skvělé herectví, parádní hudba (použita tvorba japonského skladatele Stomu Yamash´ty a toho já hodně rád), výborné interiéry a exteriéry. Ten film je prostě lahůdka ve všech směrech a já jen lituji, že jsem ho neobjevil dříve. (15.07.2021)

Images mohou být klidně reakcí na Bergmanovy ženské filmy (mj. Persona), a s trochou jízlivosti můžeme říct i předobraz posledních snímků Lynchových. Altman na malém prostoru rozkrývá zákoutí mysli "ženy v nesnázích", dost možná lapenou duševní chorobou... Na svět je nazíráno ze silně subjektivního pohledu Cathryn, z čehož těží především režisér jako neustálý překvapovač a pomalý odkrývač "pravd". Co se zdá chvíli jako skutečné, se záhy změní ve vidinu či sen a naopak. Do hry vstupují další 4 postavy, avšak snad jen o jedné z nich můžeme s určitostí tvrdit, že je výplodem hrdinčiny fantazie... Prostor domu na samotě nabízí množství velmi pěkných lákadel pro kameru, zároveň budování stísněné atmosféry (dramatické zoomy) za doprovodu báječné Williamsovy hudby a občasného voiceoveru. Prostě velmi dobrý mind-blowing, který bych zrovna od Altmana vůbec nečekal. (05.10.2007)

VIDINY by svym zpusobem mohly byt typickou blaznivou komedii, ve ktere se zaletny muz snazi zabranit tomu, aby se jeho vsemozne manzelky/milenky (shodou okolnosti shromazdene pod jednou strechou) dozvedely pravdu. Ovsem zde mame obracene genderove role a diky hudbe i zpusobu snimani se z potencialni komedie stal pekne dusny horor. One atmosfere pak jeste pridava i prednes z detske knihy. Vysledek pak ukazuje, ze i obycejne nehororove prvky mohou za urciteho spojeni efektivne vyvolat hruzu. (17.07.2020)

Další důkaz toho, že "dědek Altman" byl právoplatný zástupcem Nového Hollywoodu a i přes to, že byl skoro o generaci starší, než celý ten velebený režisérský výkvět tehdejší doby, tak dokázal točit stejně nekompromisně liberálně a "hipísácky" jako ostatní a táhl s nimi za ten pomyslný sedmdesátkový provaz. Produktivnější než všichni ostatní draci z nové režisérské genarce, co rok, to film. Smutné je, že právě jeho filmy z této doby patří mezi ty nejazpomenutější díla a díky svým pozdním kouskům má na CSFD spíš status suchara. Velký omyl. Stejné překvápko je, že John Williams se kdysi vzmohl k něčemu tak nemelodickému a experimentálnímu. (16.08.2008)