Jatka č. 5

Každý, kdo kdy četl nějaký román od Kurta Vonneguta, dobře ví, jak obtížné je převést jeho literární předlohu na filmové plátno. Jeho díla jsou totiž mnohavrstevná, zahrnují myšlenkové pochody jeho hrdinů, nejrůznější místa a doby, které se navzájem prolínají, a hlavně obsahují nejrůznější snové pasáže a halucinace. Snaha natočit podle něj stejně úspěšný film končí obvykle průserem, jako je např. Snídaně šampionů. Dlouho jsem si myslel, že jediný snímek, který stojí za vidění, je Matka noc a teprve nyní poznávám, že téměř stejnou kvalitu má i film George Roye Hilla. Jatka č. 5 jsou stejně jako románová předloha absurdní, tragikomické, zvláštní a provokativní. Řada scén patří k těm, které si filmový fanoušek zafixuje na celý život. Setkání hlavního hrdiny s vítěznými sovětskými vojáky nebo konec jeho nejlepšího přítele k nim určitě patří. Celkový dojem: 85 %. (28.05.2009)

Tento slavný román K. Vonneguta jsem nečetl a příznávám, že ani nic dalšího od něj. Ale mám ho v plánu. Proto jsem se tedy musel spokojit s filmovým zpracováním G. R. Hilla. Vzpomínky zajatého amerického vojáka kdesi v Ardenách byly podány solidně i celý jeho další příběh, kdy jako zajatý spojenecký voják byl transportován do internačního tábora a posléze do pracovního tábora v Drážďanech. Ty si zahrála k mému potěšení Praha. Příběh nejede po přímé linii, ale přeskakuje v čase, takže se ze zajateckého tábora divák zničehonic ocitá v Billyho dětství aby náhle přelétl do poválečných let kdy leží nervově zhroucen v sanatoriu... Mírně nesourodě pak do snímku zasahují Billyho cesty na planetu Tralfamador, které jsou protipólem prožitých hrůz. Jatka č. 5 jsou tak lehce podobná Londnovu Tuláku po hvězdách, avšak staví na reálném základu prožitých hrůz za druhé světové války. Jinak jsem nucen citovat Billyho spolupacienta na pokoji, který se rozčiloval : ,, vždycky mně strašně rozčílí, když někdo začne brečet o těch Drážďanech '' - dodávám mně taky. Už jsem to tu psal u jiných komentů viz např. Drážďany (2006). Film lze těžko nějak shrnout, rozhodně se nejedná o válečný film v ryzím slova smyslu, ale milovníky tohoto žánru přesto bude bavit. Ten zbytek bych nechal na Vonnegutových příznivcích posoudit jak moc se film kryl s myšlenkou knihy. Dávám i tak čtyři tančící porcelánové sošky. * * * * (26.10.2014)

Vynikajúci český DP Miroslav Ondříček neuveriteľným puncom „ozdobil” - Bitúnok č. 5, a to konkrétne fantastickými kompozíciami obrazu, kedy práve vďaka nim, ďalej, so Stephenovým scenárom, ale predovšetkým ucelenou, Georgeovov réžiou, je táto filmová adaptácia veľmi vkusným zmyslom pre oči, ktoré neustále vídajú kmitanie časovej osi, vpred a vzad, že i napriek tomuto «handicapu» , je sledovanie príhod Billyho Pilgrima strašne prehľadné, zaujímavé a strhujúce. Na strihovú skladbu strihačky Dede Allen si musí divák skrátka rýchlo zvyknúť, inak sa vo filme načisto stratí, a bude mať z neho chaotický zážitok. To sa mi našťastie nikdy v tomto prípade nestalo, lebo vychádzala v ústrety režisérovej vízii, ktorá nie je vôbec jednoduchá, ba naopak, je pomerne zaťažkávajúca, že je ťažké sa v nej vyznať, no rozumne sa navzájom dopĺňali, až nakrútil tak kvalitný snímok, že i sám autor knižnej predlohy - Kurt Vonnegut, výskal celý nadšený od radosti, a ja osobne nemôžem povedať nijak inak, než že s nimi plne súhlasím, pretože sa podľa mňa jedná o čosi naprosto nadčasové, čo dáva po spojení dohromady jasný a stručný význam nevídaných rozmerov. (25.02.2020)

Film bez pointy. Nevim, ale jediný, co mi na tom přišlo trochu zajímavý, byl způsob vyprávění (pohyby nebo že by cestování v čase?). Jinak je to fakt hodně divný. Většinu času jsem si říkal, proč na to vůbec koukám. Já mám rád filmy s příchutí divnosti, ale tohle byla fakt divná divnost. Taková blbá. Možná je to kvůli předloze, nečet jsem. Jak po stránce příběhové, tak po stránce zpracování se mi to bohužel nelíbilo, protože jsem od toho čekal víc. Ono se tam v podstatě nic neděje a jestli jo, tak dost pomalu a mě je to stejně všechno dost jedno - šlo to prostě absolutně mimo mě. Furt mi tam chybí ta pointa. (04.05.2008)

Knihu Kurta Vonneguta jsem nečetl, snad proto jsem měl z tohoto žánrově originálního filmu velmi pozitivní zážitek. Originální děj, nekonvenční výstavba děje, žádné herecké hvězdy, skoro bych ani netipoval, že jde o americký film, ačkoliv přeci jen tohle je ta slavná éra Nového Hollywoodu, ovlivněna mj. evropskou novou vlnou 60. let, která vzniku podobně netuctových snímků přála i v největších hollywodských studiích. Příběh hlavního hrdiny odvíjející se v několika linkách od válečného dramatu z minulosti až po meziplanetární sci-fi ve víru budounosti skrývá i po obsahové stránce nejeden působivý či zajímavý moment, ale hodně stojí na nevšedně pojaté psychologické stránce, založené na vnitřních asociacích, kdy se během pár dnů uprostřed psaní knihy, oslavy či setkání s rodinou vynořují v mysli bývalého válečného hrdiny (přes vší tu hrdost k jeho osobnosti navěky poznamenaného válkou i nejedním negativním prožitkem) jiné situace, nejrůznější vzpomínky, přeludy i představy. Nad rámec záměru tvůrců musím dodat, že tahle žánrová směs plná satiry, dramatu a hlavně asociací dokázala nejednou na mě nevšedně působit tím, jaké různé asociace vyvolala ve mě... a tak jako v rámci příběhu tvůrci přetrhli hranici mezi motivy 2. světové války a života na mimozemské planetě, tak se pro mě přetrhla i hranice mezi zahraničním a domácím prostředím, resp. mezi americkou a československou kinematografií, když najednou mohu s cestujícími vojáky a generály spatřit (byť v roli německých Drážďan) notoricky známé pražské uličky či Starý Most, z ničeho nic narazit v americkém snímku na známého hereckého představitele německých pohlavářů z čs. válečných filmů Otto Ševčíka nebo vidět snovou scénu přednášky zasazenou do slavné ústřední haly Právnické fakulty Univerzity Karlovy (do které jsem sice sám nikdy nevkročil, ale jejíž vzhled mi silně utkvěl v paměti, mj. taky z jedné působivé snové scény, z jiného filmu Taková láska...). Kouzlo nechtěného tady spočívá v tom, že George Roy Hill nejspíš netušil, že film po mnoha letech od svého vzniku uvidí i čeští / slovenští diváci, mezi něž se v době vzniku zřejmě nedostal, a pro vybrané diváky tak může dostat skrze asociativní formu i další rozměr. Tak či tak mě Jatka č. 5 hodně upoutala od samého začátku, byl jsem zvědav, kam se postupně děj v několika linkách vyvine, a udržela si mou velkou pozornost až do konce. Akorát mi přesto něco silnějšího chybí, díky čemuž bych dal plný počet. Možná výjimečnější atmosféra v tom téměř tuctovém romantickém závěru nebo silněji rozpracovaná myšlenková vrstva, kterou dle zdejších komentů nejspíš knižní předloha obsahuje, ale film jakoby ty působivě podané myšlenky občas postrádal. [85%] (02.02.2022)