Keď vyprší čas

Keď sa ocitnete v životu nebezpečnej situácii, napríklad pri prírodnej katastrofe, tak chcete, aby vás zachraňoval Paul Newman. Keď ste chlap a ste v takejto situácii so ženou, tak chcete, aby vyzerala ako Jacqueline Bisset. Čiže obsadenie sedí, ohrozenie sopkou, ako symbolom tej najstrašnejšej prírodnej katastrofy, akú si dokážete predstaviť (zemetrasenie a tsunami sú tiež super, ale vizuálne vedie sopka) je zvolené na jednotku, len to priemerné spracovanie zamrzí. O to viac, že doba katastrofickým snímkam dovtedy priala. Možno je to labutia pieseň žánru. Ešteže máme dnes Emmericha, ktorý ako jediný dokáže poskytnúť týmto filmom to, čo potrebujú najviac, čiže monumentálnosť. (15.02.2013)

Přiznám se, moje vysoké hodnocení ovlivnila nostalgie. Film jsem viděla, když mi bylo 12 let, byla jsem zrovna na pionýrském táboře a za odměnu jsme šli do kina. Pamatuju si, jak mi šustila pláštěnka na kolenou, tak jsem se bála. Pátou hvězdičku přidávám za shlédnutí v kině, které tenkrát bylo asi za 10 kaček. Sakra... zase ta nostalgie. (10.06.2011)

Těší mne, že nelogičnost mnoha katastrofických filmů není výstřelkem moderní doby, ale již dávným atributem. Do okamžiku "než to konečně bouchne" sledujeme samé pseudovědecké bláboly a nsmysly, z nihž největší je vědecká základna postavená na jícnu sopky. Stejně tak dialogy, či vzathy mezi postavami nestojí ani za řeč. A ta "dobrodružná cesta" několika jedinců poté co sopka udělá bum a bác? Pche. Pár nutných klišé a extrémně natahovaná scéna přelezání propasti. A právě do propastných hlubin kinematografie patří tento film. Dobře mu tak. (28.10.2007)

Nechápu, proč místo Ňoumena nepostavili raději Chucka Norrise, ten by tu řeku přeplaval... Nadějný úvod (muž v kosmickém obleku pochoduje měsíční krajinou) nezkazí ani zjištění, že nejsme ve vesmíru, ale na tichomořském ostrově. Tradiční přetahovaná o to, čí úsudek je lepší, předcházející katastrofě, se dá snést, stejně jako (to už ale přituhuje) milostný mnohoúhelník mezi hlavními postavami. Když ale Ernest dostane lávovou kuličkou do ksichtu, nehroutí se jen stěny vulkánu. Most přes řeku Au to pálí by měl vejít v nesmrtelnost jako jedna z nejblbějších scén dějin (to nehodnotím triky). (12.07.2015)

Osmdesátá léta přála katastrofickým filmům už prakticky od jejich počátku a já se tomuto fenoménu dodnes podivuji. Přes všechna ta Letiště a filmy odehrávající se na palubách dopravních letounů, jsme se v jejich závěru dostali přes na svoji dobu luxusně zpracovaný požár mrakodrapu na ostrůvek v Pacifiku. Snad to byl právě velký úspěch Skleněného pekla o nějž se zaloužila i kupa top star v čele s Newmanem a Fredem Astairem, že vzniklo toto dílo. Zatímco letecké katastrofické snímky vyjma společného prostředí - letadla - se různí dějem a zápletkami, zde je to zkrátka jakási kopie Pekla. Už od začátku zde máme ty co na možnost erupce upozorňují a ty co ji přehlížejí. Při katastrofě samé se přeživší rozdělí na dvě skupinky z nichž jedna jde špatnou cestou a celá v důsledku omylu zhyne a druhá která přežije. Z té se postupně profilují hrdinové i zbabělci aby nakonec kýžené spásy dosáhla jen hrstka statečných většinou s dětmi... Triky byly na svoji dobu standardní a kromě krapet jiného námětu - výbuch sopky - co se týče dějových zvratů bylo vše předvídatelné... Jsem si jist, že i v roce 1980 to nesplnilo vkládaná očekávání. Jako jednohubku na odpoledne (stopáž je rozumná) proč ne, ale jsou lepší kousky. * * * (26.02.2013)