Touha Veroniky Vossové
Die Sehnsucht der Veronika Voss
Veronika Voss
Réžia:
Rainer Werner FassbinderKamera:
Xaver SchwarzenbergerHudba:
Peer RabenHrajú:
Rosel Zech, Hilmar Thate, Cornelia Froboess, Annemarie Düringer, Erik Schumann, Doris Schade, Peter Berling, Günther Kaufmann, Volker Spengler (viac)Obsahy(1)
Postava Veroniky Vossovej bola inšpirovaná osudom "nemeckej Grety Garbo", herečky Sybille Schmitz, ktorá vrchol svojej slávy zažila počas 2. svetovej vojny. Zaujímali sa o ňu mocní muži Tretej ríše a publikum jej tlieskalo. Roku 1955 je však z nej už len zúfalá troska. Márne sa snaží oživiť svoju hereckú kariéru, nie je schopná predniesť ani krátku repliku. Smútok za zašlou slávou tlmí silnými dávkami morfia, od ktorého sa počas ťažkých rokov stala závislou. Zároveň sa úplne odovzdala do rúk sadistickej lekárke, ktorá profituje zo skrachovaných bývalých boháčov závislých na drogách. Jedného dňa Veroniku stretne športový reportér. Spoznáva v nej bývalú hviezdu a chce odhaliť jej tajomstvo. Film Túžba Veroniky Vossovej je posledným dielom Fassbinderovej voľnej trilógie o nemeckom hospodárskom zázraku. Ukazuje odvrátenú tvár úspešného povojnového Nemecka, ktoré sa musí vyrovnávať so stále živými prízrakmi minulosti. Snímka je zároveň poctou filmovým dívam a ich smutnému osudu. Fassbinder snímku vizuálne štylizoval na spôsob starých filmov z tridsiatych a štyridsiatych rokov a vzdal tak hold zabudnutej ére nemeckej kinematografie. Na MFF Berlinale získal Zlatého medveďa. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (30)
Přepsáno v lednu 2020. Touha Veroniky Vossové je vizuálně stylizovanou filmovou anekdotou pro sarkastické hrátky světla se stínem. Mnoho se namluví o nacistickém dědictví, tíživém poválečném osudu německých žen a filmu Sunset Boulevard, přesto jde ze strany Rainera Wernera Fassbindera především o důkladně sestavenou estetickou skladbu provokativního výsměchu. Německý exhibicionista do filmu dostal všechny své niterné úzkosti, všímá si závislostí, vyžívá se podřízeností, masochismem i různorodou formou zneužívání, melodramatická linka se nenápadně rozhlíží po parodických tendencích a směje se nenuceně nahlas na celý svět. Lehké znevážení dramatické podstaty je zasazeno do výrazu poetické kompozice. Pozorovatelem příběhu je Robert Krohn (příjemný Hilmar Thate), sportovní novinář. Neuchopitelná rozpolcenost odhalila přímo před jeho zraky smyslné křivky mámivé reality, proto přijímá výzvu života ke změně sledovaného osudu. Láska si tak krutě zahrává s vnitřním světem, neboť přijímá pouze oběti. Hlavním objektem zvědavého zájmu je Veronika Voss (velmi zajímavá Rosel Zech), reinkarnace německé herečky Sybille Schmitz. Život na výsluní je nezbytnou potřebou, ale doba se formálně změnila a nechce si již více připomínat svá vlastní dřívější pochybení. Život ztratil svoji smysluplnost. Významnou postavou děje je Henriette (zajímavá Cornelia Froboess), Robertova partnerka. Se smutkem přihlíží Robertovu vnitřnímu zmatku, přesto ve své víře v lásku nabízí pomoc při odhalení tajemství. Důležitou postavou je Dr. Marianne Katz (příjemná Annemarie Düringer), neuroložka se svéráznou lékařskou živností. Osobní prosperita je skutečnou motivací její obvyklé lékařské praxe, vždyť závislost lze v případě nutné potřeby též vypěstovat. Z dalších rolí: Mariannina spolehlivá zdravotní sestra Josefa (Doris Schade), v celé té neurologické živnosti osobně spřízněný Dr. Edel (Erik Schumann), Veroničin bývalý manžel a filmový scénárista Max Rehbein (Armin Mueller-Stahl), momentálně vyhýbavý filmový producent (Peter Berling), starý manželský pár s nepříjemnou koncentrační minulostí a utajovanou závislostí (Johanna Hofer a Rudolf Platte), náhlou Robertovou nespolehlivostí zaskočený šéfredaktor (Hans Wyprächtiger), režisér nového filmu (Peter Zadek), či Mariannina tělesná síla G.I. (Günther Kaufmann). Touha Veroniky Vossové není filmovým dramatem, byť se formálně drží dramatické struktury. Sarkastický výsměch v básnickém područí filmové estetiky pobaví a zaujme svým sarkasticky hravým výrazem zpracování. ()
Veronika Voss jako symbol - zestárlá bolestmi prožraná nacistická paměť národa. Spořádané měšťácké vrstvy oddaně sloužící každému režimu, zda totalitnímu, či demokratickému, to nemá u nich žádný význam, jí udržují při životě morfiem, a obdivují její filmy (prodavačka: Byla to krásná doba), zatímco starý pár, který přežil koncentrační tábor, skrývá utrpení a zoufalství pod maskou vřelosti. A sportovní novinář je tou pamětí fascinován, ani neví proč, jen pořád říká: já nevím. (nacisté - kult těla). Film stylem velmi podobný Thomasi Bernhardovi. ()
Žánrové cvičení s krásnou kamerou a několika působivými momenty, ale bez náboje – ze začátku se tváří jako psychodrama někde na půl cestě mezi Sunset Blvd. a Personou a nakonec z něj zbude jen odtažitá artová kriminálka. ()
Poválečný ekonomický zázrak. Německo poznává blahobyt, ale zároveň si mnoho lidí musí zvykat na nové poměry. Stejně tak i Veronika Vossová, V dobách Třetí říše byla filmovou hvězdou, ale dnes je jen lidskou troskou závislou na morfiu. Tuto biografickou linii Fassbinder kombinuje s film-noir příběhem reportéra, který Veroniku potkává a snaží se ji pomoci. Film tak dostává atmosféru, která diváka nenudí. ()
Neznámy západonemecký klenot, kt. ma očaril príbehom a spracovaním. ()
Zadumaný film s krásnou kamerou a působivým příběhem. Bohužel místy trošku nudný. ()
Ne, tudy moje cesta nepovede... ()
Jestliže herečka hraje ženu, která se chce líbit nějakému muži, pak se snaží být všemi ženami tohoto světa. K tomu potřebuje hudbu a světlo... A šnaps. Fassbinderův vhled do ženských postav, který osvědčil zde stejně jako v předcházejících studiích (Martha, V roce se třinácti úplňky, Lili Marleen), nanejvýš adekvátně zrcadlí rozpory (odpusťte) objektu, když balancuje na ostří obdivu a misogynství. Navíc v kulisách černobílé krásy a v doprovodu nasládlých německých šlágrů. ()
Vedle Loly pro mne nejlepší Fassbinder. ()