Kwaidan
Kaidan
Kwaidan
Obsahy(1)
Dvoudílný japonský barevný širokoúhlý film Kwaidan režiséra M. Kobajašiho obsahuje čtyři strašidelné povídky. První dvě povídky Černé vlasy a Sněhový královna jsou uváděny pod názvem "Kwaidan Černé vlasy", druhá dvojice Muž bez uší a Šálek pod názvem "Kwaidan Muž bez uší".
Kwaidan patří - podobně jako Rašomon - k těm nemnoha filmům japonské produkce, které přibližují západní mentalitě vzdálený duševní svět, aniž ho zkreslují a přílišně zjednodušují. U Rašomonu je to dáno evropskou orientací autora literární předlohy Akuragawwy a samozřejmě i Kurosawovým tlumočením. V případě Kwaidanu postavil podobný most mezi námi a starobylým světem japonských bájí anglický spisovatel Lafcadio Hearn (1850-1904). Byl řeckého původu a po rušném životě zakotvil v Japonsku, přišel tam v roce 1891 jako dopisovatel amerického časopisu Harper´s Magazine. Sžil se s novým prostředím, stal se profesorem anglické literatury na tokijské universitě a přijal japonské jméno Jakumo Koizumi. Z hlubokého proniknutí do japonské civilizace vznikl velký počet povídek, románů i esejí, jejichž seroózností vzdálenou jakékoliv laciné exotičnosti se Lafcadio Hearn brzo proslevil v Evropě i Americe (již v roce 1911 vydalo Ottovo nakladatelství český výbor z jeho díla pod názvem Průhledy v neznámý Japan).
Masaki Kobajaši dotváří literární předlohu s citem a kázní, doplňuje ji o velmi zajímavou kompozici barev, jeho filmová řeč se vyznačuje zdrženlivostí. Režisér pracuje s nenápadnými efekty a jejich pomocí dává v souladu s Hearnovu spisovatelskou metodou tím působivěji vyniknout fantasknosti, v každé epizodě jinak laděné hrůzostrašnosti a prolínání reality se světem nadskutečna. Kwaidan je příkladem vynikající stylové jednoty jak v barevné kompozici, tak i ve střihové skladbě a v hereckých projevech.S nenásilnou jednotící myšlenkou obdobou orfeovského motivu a zlými následky násilného narušování světa zemřelých se dobře slučuje to hlavní, co pro západního diváka Kwaidan přináší, totiž zasvěcené, kultivované uvedení do staré a vzdálené kultury, jako se dochovala v lidových bájích.
(Filmový přehled)
Videá (2)
Recenzie (50)
Mazec.. Art-film level 6000.. Esteticky vytříbené, řemeslně vymazlené, příběhově poutavé.. Nejvíce mě chytly asi první dva příběhy, kdy první(“Černé vlasy“) je ke konci správně creepy horrorový a druhý (“Sněhová žena“) má krásně surrealistickou atmosféru.“Bezuchý Hoichi“ je sice nepopiratelně brillantní, ale v dané řadě příběhů přecejen kapku zdlouhavý. Finální“V šálku čaje“ je zase naopak příliš krátký a nebýt hezké koncovky, nezaujal by mě skoro vůbec. Každopádně- i když mi některé věci nesedly, nic míň než plnou palbu z toho nevytřískám. ()
Adaptace čtyř klasických příběhů o setkávání světa pozemského se záhrobním, jež spojuje jistota osudu, který potrestá každý prohřešek a každá akce se zákonitě dočká reakce. Více než slovy je děj vyprávěn obrazem, zvuky a tóny biwy, kteréžto jsou zhmotněním určitých pocitů a nálad, často připomínají oživlé obrazy, jimiž se kochám v galerii... Střídání a prolínání dobových kreseb s hranými částmi, překrásné divadelní kulisy, úžasné kombinace barev, nevídaná kouzla se stíny a filtry a obrovský důraz na detail, kdy každá drobnost je částí obrovské mozaiky, jejíž kouzlo je omračující. Z hlediska smyslových vjemů jistojistě jeden z nejúžasnějších hraných filmů, jaké jsem dosud viděl. ()
První povídka - Černé vlasy - je slušná, příjemné horrorové mrazení potěší. Druhá - Sněhová královna - je rovněž výborná, ale bohužel mne při sledování přepadl mikrospánek. Třetí - Muž bez uší - je GENIÁLNÍ!!! Krásný duchařský příběh s úžasnou vizualizací, špatně se mi odtrhávaly oči od plátna. A příběh čtvrtý - Šálek - je bohužel po předchozích věcech asi nejhorší. Přece jen příběh o vypité duši odehrávající se asi ve třech prostorách a navíc bez nastínění jakékoliv pozadí byl po úžasné dechberoucí trojce hodne slaby. ()
V našej distribúcii mal film premiéru v roku 1967 a štyri poviedky boli rozdelené do dvoch filmov: Kwaidan: Čierne vlasy a Kwaidan: Muž bez uší. Všetky poviedky mali spoločného menovateľa - sú historické a venujú sa ducharine. Práve otázka duchov je v japonskej kultúre silne zakorenená a v týchto príbehoch sú trochu zromantizované. Nejde o klasický horor, aj keď snímok aj po technickej stránke využíva žánrové charakteristické vlastnosti. Najpútavejšia je minimalistická hudba a zvuk a efektná práca s farbami. ()
Galéria (35)
Fotka © Continental Distributing
Čo sa teda konkrétne týkalo tohto Kwaidanu (Príbehu o duchov, pozn. recenzenta), tak sa predovšetkým snáď jednalo i pomerne dosť rozsiahly, poviedkový snímok, rozdelený na štyri (ne)rovné diely, ktoré sa následne teraz aj pokúsim čo najdôkladnejšie rozobrať do najmenších detailov, ak to tak mám vonkoncom nazvať, skrátka, postupne vám predstavím to, čo si máte pod týmto dlhým filmom zhruba predstaviť: Na úvod by som najprv podotkol, že týmito, jednotlivými poviedkami, sa nimi doslova šírila - tiesnivá, paranormálna a spirituálna atmosféra so samými hororovými prvkami, a tak som si naozaj užil svoje počas trvania tejto alternatívnej verzie o celkových 184 minútach, ktoré dali dokonca zabrať i takému ostrieľanému divákovi, za ktorého sa mimochodom považujem, asi toľko na začiatok. • Čierne vlasy je názov 1. poviedky. V nej som (s)pozoroval i kľúčovú inšpiráciu u Mizogučiho, legendárneho, filmového diela s titulom Ugecu Monogatari, toho som si všimol hneď v zlomovom momente, akonáhle sa blížila záverečná, hlavná myšlienka. Najskôr som sledoval príbeh istého samuraja, ktorý sa priženil do významnejšej rodiny, pričom svoju prvú zákonitú manželku, medzitým ponechal napospas osudu, ale neskoršie sa znovu vrátil domov za tou prvou, no už to proste nebolo to, čo predtým. Výsledná známka: ***** • 2). Snehová žena, dýchala takým, surrealistickým nádychom, sprvoti priamo pojednávajúca o dvoch drevorubačoch, zasiahnutých, naprosto nevídanou, snehovou kalamitou, odohrávajúcou sa v maximálne nehostinnom prostredí, kde starší Mosaku a mladší Minokiči, zrovna natrafili na 『japonskú Perinbabu』 , keď práve jeden z nich si odnesie počas tejto, obzvlášť studenej noci - zážitok asi na celý život, čo o dekádu neskôr opäť pripomenie i svojej súčasnej žene Juki. Výsledná známka: **** • 3). Bezuchý Hoiči, bol nielenže celkovo najdlhším spracovaním, ale zároveň by som taktiež povedal, že aj tým vôbec najzaujímavejším - na javiskový spôsob. Tentoraz som sa venoval jednému, neustále recitujúcemu mníchovi s obdivuhodným zmyslom pre hudbu, najmä čo sa teda týkalo jeho hraniu na biwe (brnkacieho nástroja), ktorý je priekopníkom v prednášaní znamenitých príbehov na notu - trebárs o primárne pohnevaných samurajských rodoch, o čom som sa mohol sám presvedčiť. Nielen o tomto to je, ale v podstate o tom sa to stále krúti, a to s ďalším, pridaným rozmerom - extra naviac. Najlepšie spracovanie! Výsledná známka: ***** • A na záver tu mám i 4). v podobe V šálke čaju, z ktorej sa napiť, by som si zrejme asi netrúfol. Nazval by som ju, ako Sequelom predchádzajúcej trojky, s ktorou mala veľa spoločných čŕt. A hlavná postava sa toho akosi ani nezľakla, a tak aspoň mohol tým pádom prísť i Šikiba Heinai, vďaka ktorému bolo dianie oveľa viac hĺbavejším, než v opačnom prípade. No, či si to bude môcť povedať i tento aktér na konci, je sakramentsky otázne. Výsledná známka: **** • Z*H*O*D*N*O*T*E*N*I*E: Japonský režisér, Masaki Kobajaši, nakrútil s množstvom zvučných, japonských, hereckých mien, vskutku astronomický projekt, nad ktorým určite nezlomím palicu! I keď by som mal určité výhrady, netýkajúce sa ale - famóznej kompozície obrazu, ďalej chirurgicky presnej strihovej skladby, či zvukových ruchov & hudby & tohto obsadenia. Ako som bol sprvoti extrémne natešený, tak som sa postupne cítil, ako na nejakej, atypickej hojdačke (po scenáristickej stránke), že raz som bol hore, inokedy zas dole, alebo zasa sa mi možno miestami zakrútila hlava. V žiadnom prípade ale neľutujem pozretie takéhoto 「majstrovského diela」 , ktoré by malo byť povinnou výbavou pre každého obdivovateľa japonskej kinematografie, kde sa už jednoznačne teraz zaraďujem. Výsledná známka: Mimoriadne silné **** () (menej) (viac)