Zatratenie

Tá čiernobiela farba mi bola vždy niečim strašne sympatická. Tarrová úvaha nad osamelosťou, skazenosťou podčiarknutá filozofickými úvahami o šťastí. Dlhé zábery plné rôznych významov podfarbujú základnú premisu príbehu. Tou je hľadanie niečoho krásneho a neschopnosť to dosiahnuť. Hrdina Karrer chodí do baru Titanic, zapiť žiaľ, milovať, dúfať a veriť a pritom sa s ním pomaly potápa. Dážď tu hrá veľmi dôležitú úlohu a stáva sa katalizátorom určitých pocitov, ale aj očistcom. Postavy sú častokrát vťahované do víra nihilistických situácií, len hrdina sa tomu snaží všemožne vyhnúť a to len podčiarkuje jeho osamelosť. Formálne dokonalé - hlavne dlhé zábery na dážď a úvahové kecy podávané veľmi chladným spôsobom. Tie kupodivu vzbudzujú najviac emócií. Tarr rozhodne nesklamal. Treba si len sadnúť, tešiť sa z postupného odkrývania významov a užívať si Vígovu hudbu. Tá sa zase derie pod kožu tým najlepším možným spôsobom. (09.09.2014)

Už od úvodní části volné trilogie vzývá Béla Tarr ve svých nekonečných záběrech metafyziku černobílého světa a život tam venku zachycuje v magickém bezčasí, kdy je každý východ slunce poznamenán malou osobní apokalypsou. Závěrečná scéna souboje se psem v bahně pro mě osobně představuje dokonalý obraz absolutního zatracení. (02.05.2014)

První Tarrova spolupráce se spisovatelem Krasznahorkaiem a kameramanem Medvigym, jenž pro Tarra nasnímal ještě Satanské tango a část Werckmeisterových harmonií. Prokletí (aka Zatracení) představuje úvodní část Tarrovy volné trilogie, jíž vévodí silné formální vychýlení od jeho předchozí tvorby. Formální (vizuální) stránka ve všech výše uvedených snímcích zcela přebírá funkci narace, obsahová stránka je odstrčena téměř na pokraj zájmu, není pro výsledné dílo téměř důležitá. Co je pro Tarrovy tři formálně extrémní experimenty příznačné, jsou především dlouhé a mistrně zkomponované záběry, jímž dominují velmi pomalé jízdy kamery, která daný prostor často doslova obkrouží. Poté uchopení reálného času jako času filmového a převedení ho do jiné dimenze, dále Tarrova precizní práce s prostorem, jenž je rozdělen do několika plánů, v němž se jednotlivé postavy pohybují a přecházejí mezi nimi. Všem třem Tarrovým opusům je pak společná lokace, kde se daný příběh odehrává - podzimní bezútěšná pochmurná atmosféra maďarského venkova, jehož zabahněné a rozblácené cesty brázdí mnoho postav, jež vždy důmyslně následuje Medvigyho precizní kamerová jízda. Středobodem Tarrova venkovského kosmu je v každém ze tří projektů místní hospoda, kde se odehrávají ty pro film nejdůležitější intriky. Právě takové je Prokletí, o jedné malé osobní apokalypse... (14.02.2007)

Takže ja som to videl asi takto : Chlapík by chcel byť mučedníkom, ale pritom je to obyčajný egoistický zmrd, ktorého kecy ( navyše v madarčine ! ) boli neuveriteľné zvratky !! A furt tam chrúmali mrkvu, alebo ktorú puču, až ma privádzali k šialenstvu ! Fakt, že som to ' vytrimal ' do konca, bola tá nádherná muzika - čistý underground , za práve ktorý som si pripustil udeliť tomuto skvostu jednu jedinú hviezdičku a neposlať ho tam, kam právom patrí, do Zatratenia ! (15.01.2011)

Zatracení představuje první část trilogie a platí zde, stejně jako u dalších dvou filmů, že příběh je tlačen do pozadí a na odiv se dere vizuální stránka filmu. Příběh je velmi jednoduchý. Sledujeme postupné zatracení hlavní postavy Karrera, který většinu dne tráví v barech malého hornického města a touží po zpěvačce z blízkého baru. Jeho život je každodenním stereotypem, ve kterém se opakují neustále ty samé věci. Podobně jako v pozdějších filmech Bély Tarra platí, že hodnota filmu se nedá vyložit (musí se vidět, aby ho šlo docenit) a není vůbec závislá na jeho příběhu. Tedy není zde důležité, o čem to je, ale jak to je udělané. **** Zde je právě vidět ono estetizování všednosti a nudy, které Tarr v dlouhých záběrech zobrazuje. Přenáší je však i do stylu filmu, využívajíc repetivních jízd kolem postav, znázorňující jejich neustále stejnou povahu a bezvýchodnost situace, či systematického opakování ruchů i diegetické hudby, tvořící nikdy nekončící smyčku. Karrer je zde postavou, která se svému osudu nemůže vyhnout, má ho pevně určený, a jediné o co se snaží, je naplnit nějak čas než nastane konec. Jeho charakter klesá stále níže a níže, až v sobě nemá nic lidského (nemá žádné sociální cítění) a stává se pouhým zvířetem, které bojuje pouze za své zájmy. **** Ačkoli je Tarr ve svých filmech vážný, nevyhýbá se ani sarkastickému tónu některých scén. Karrer například chodí do místního baru, který je příznačně pojmenován „Titanic“. **** Je to vlastně také vykreslení prostředí, jež na nás působí tísnivě, a které je dokladem lidského úpadku (nikoli však jejich činitelem). Potemnělé město neustále bičuje déšť, který na rozdíl od Tarkovského není vnitřně očisťující, ale naopak v zásadě negativní. Je symbolem monotónnosti a nezastavitelné destrukce. V ostře nasvětleném prostředí, někdy připomínající až film noir (odpovídá tomu předem odsouzený hrdina i rozporuplná femme fatale) je jediným ústředním bodem hospoda, která skrývá přístřeší pro zdejší návštěvníky a ve které se lidé upíjejí, aby zapomněli na svůj osud. Motiv hospody, v níž se odehrává lidová zábava (v tomto případě posvatební veselice) se pak objevuje v každém následujícím filmu. Béla Tarr tím možná nastavuje zrcadlo stavu společnosti ve východní Evropě, plné lidí pasivně čekajících a přičítajících své historické neúspěchy všem ostatním, utápějící se svou malostí. (10.08.2009)