Assa

Osmdesátková popová postmoderna po sovětsku – doprovázená až po muzikálovost hudbou nové vlny à la dejme tomu Stromboli anebo i nějaký ten Čok – ale už to mám – hlavní inspirací pro tuhle formu byla prostě a sprostě Bessonova Podzemka (proč v tom hledat Caraxe? – i když Zlá krev…) - a k tomu si teda neodpustili Bachovo Ich ruf zu Dir BWV 639, náležitě vymknuté synťákovou nápodobou marimby, ano, to Ich ruf ze Solaris, které od těch dob molestuje každý Trier, když chce naznačit, že bacha, duc-hovno. Vymknuté je v ASSA vlastně vše – podobně jako třeba v Kopytem sem… Pořád jakože vysoká hra (ve skutečnosti plavovlasý Jesenin versus mužný daddy mafián – stáří a mládí – a pak vlastně už jen děvucha a ťerpajzlíci), ale nejde o nic transcendentálního, zdá se mi. Barvičky jak v Kieślowskim, ale vysoké to ne a není, oproti tomu byl Krzysztof filosof; kamera manýristická, poučená ovšem Tarkovským – dlouhé jízdy, ručka, protisvětlo, možná i nějaké to rybí oko, nakloněné roviny, akcenty barev – obrazovost je na ASSA to nejpěknější a dodnes nevybledla – Krym! A do toho tedy ten polystylový mischung všech žánrů – od špionážky přes zmíněný muzikál, kostýmní drama až k romanci – tohle vše načal Beineix, Wenders, Żuławski, osmdesákový Godard... Nové to už nebylo, ale byl to takřka dernier cri a v SSSR to muselo rezonovat jak blázen. Trochu opakuju, co tu už je řečené - jde o velkoruskou epiku, tempo je pomalinké a druhá část je výrazně lepší. Hladký popík, který toto zastřešuje (protože po těch letech všechny pózy, charismata a legendy vyčpěly - řekněme si to otevřeně: kapely Aquarium a Kino JSOU byť novovlnný popík), ten popík to odlišuje od „vyššího stylu“ typu Sokurova té doby. Inu mládí – mládí nevykouřené roku 1987 – škoda, že ty naděje padly. Po pár dnech zvyšuju na 5 právě kvůli té naději, kterou to dává. Díky za to! (12.01.2023)

Filmu, v ktorom je tak príšerný pop-rock, nemôžem dať vyššie hodnotenie. Zúčastniť sa nejakého koncertu tejto kapely by bol veľmi traumatizujúci zážitok. Prvá časť ma takmer až znechutila, bola zbytočne mätúca, ťažko sa dostávalo do deja, aj do atmosféry filmu. Tú druhú som ale videl až na druhý deň, čo veci iba pomohlo. Má podstatne väčší spád, zaujímavejšie sekvencie a dej sa hýbe. Vyzdvihovať film kvôli odvahe ísť proti systému v systéme mi príde v roku 1987 trochu nadnesené, s otázkou problémov kapiel v režime sa vysporiadaval v tomto období aj slovenský film Iba deň a možno aj lepšie. O tom primárne ale na druhej strane Assa nie je. (21.04.2016)

Kultovní perestrojkový film unikátně spojující výpověď o své době s undergroundovou hudbou, milostný příběh s kriminálkou, to vše prolínané množstvím postmoderních her s nejen filmovou formou (mezititulky vysvětlující slangové výrazy, psychedelické experimentální sekvence snů hlavního hrdiny, kontrast hlavní dějové linie s příběhem zavraždění cara Pavla I. vzatého ze skutečné knihy N. Ejdelmana, kterou si čte jedna z postav). Opravdový pomník své doby, nejen tím, že svým syžetem odehrávajícím se v r. 1980 osobitě zachytil paradoxní epochu, ale i kvůli sobě samému tím, že vedle brežněvismu podává svědectví i o době Gorbačovově - uvědomme si, že se psal r. 1987 a zjevně nejpozitivnější postavou je nonkonformní budižkničemu/ hudebník undergroundové kapely a závěr patří písni "Chceme změny!". Assa je také opravdu mementem zničeného světa - vždyť snad jen v bývalém tzv. východním bloku byla možná víra, že jediné, co stojí v cestě pravdivému životu, umění atd., je zlý represivní stát, a že až se ho zbavíme, budeme jako na Západě moct konečně žít sladký ničím neomezovaný život, konečně se moc svobodně věnovat své tvorbě a skrze ni určitě zlepšit svět. Totalitní stát odnesla potopa, ale ten svobodný svět tvůrčího sebevyjádření polidšťující neosobní svět, se nějak nedostavil. (28.07.2014)

Únik do světa snů z reality. Reprezentuje ji rocková hudba, která vnáší světlo, naději. Neodehrává se to ve velkých centrech Moskva nebo Petrohrad, ale na Krymu. Vidíme odkaz na to, co už v Rusku zaniklo na různé undergroundové společnosti zde je odkaz na leningradský underground. Svět konce 80.let, svět undergroundu. Leningrad byl vždy jakoby že to nebylo na očích jako v Moskvě. Film je to složitý, má obrovské množství rovin a vyžaduje velkou pozornost. Jsou na něj různé reakce - nadšení až odpad. Snad budete patřit k těm fajnšmekrům. Hudba kapely se mi zdála kouzelně retro. (03.01.2018)

Šedivě zmrzlý Krym, na Nicka Cave odkazující ruský punk. Soc-kritická linie ústřední trojice a jejího okolí vs carský počátek devatenáctého století. Absurdita a závan surrealismu, abstraktní animace a brechtovké pomrkávání ve formě titulků. Tohle se mi prostě musí líbit, nehledě na to, že Solovjov mě s jeho poetikou ještě ani jednou nezklamal. Ale co dál? Začít se učit rusky? ///// Konec ledna 2014 a pokračování rozepsaného komentáře: Když Sergej Solovjov natočil v Kazachstánu Divokou holubici, byl pověřen tvz. kazašskou misí - středoasijská kinematografie dlouhodobě upadala, zejména kvůli nedostatku filmařů. Solovjov tehdy dostat za úkol vybrat si mladé talenty a těm předat své dovednosti. Assa je produktem této spolupráce a jí vděčíme za to, co oslnilo festivaly a čemu se začalo říkat "kazašská škola" či "kazašská nová vlna". Gorbačova přestavba byla v plném proudu, ale Solovjov se rozhodl zasadit děj do roku 1980, do období stagnace, nesvobodné doby, kdy se navíc rozmáhal nešvar propojování politiky a byrokracie s organizovaným zločinem. Hlavní hrdina Bananan (ztvárněný hudebníkem Sergejem "Afrikou" Bugajevem) je tedy perzekuován za banální nošení náušnice a postaršímu mafiánovi Krymovi (režisér Stanislav Govoručin) prochází všechny jeho nekalé činnosti. Mezi oběma se zmítá mladičká Alika (svého času manželka a vlajková herečka Sergeje Solovjova Taťjána Drubič), která si sice chce vybrat mladého hudebníka, ale Krymovy konexe sahají příliš daleko. Máme tu tedy rozpor oficiálních struktur a nově se rodícího undergroundového rockovo-punkového hnutí. Solovjov na filmu spolupracoval se např. se skupinou Akvárium (jedna z mála stále fungujících ruských skupin), jejichž hudba zazní v kouzelné lanovkové scéně) či Kinem legendárního Viktora Coje. Tomu navíc patří i buřičský závěr filmu - když odejde uprostřed kádrového pohovoru, aby s tisícihlavým davem (symbolizujícím národ) pěl "chceme změnu", člověk, jako by slyšel pomalé otáčení perestrojkových koleček. (06.08.2012)