Já, Kuba

Tvé ruce byly zvyklé na zemědělské nářadí, ale teď je v ní puška... I když první povídka byla místy skoro o ničem, prostředí baru se živým zpěvem a hudbou zde vytvářelo jedinečnou atmosféru a Jean Bouise (jak se vlastně ocitl v socialistickém filmu mezi samými Kubánci a Rusy?) to svým elegantním hereckým minimalismem umně odtáhl, ač prakticky jenom seděl, chodil, cosi pojídal a občas krátce promluvil... I když v druhé povídce se opět režisér a kamaraman vyžívají v dlouhých záběrech a několik minut sledujeme jenom sekání trstiny či bloudění mezi ní, ty vizuální kompozice, hry se světlem, stínem, tmou jsou natolik úchvatné, že okamžitě pohltí... I když ve druhé polovině se pak z celého filmu naplno stává regulérní levicová agitka, neměl jsem problém film nadále s velkým zájmem sledovat až do konce, protože vedle stále napínavějších a pohnutějších drobných příběhů několika postav z řad revolucionářů a bojovníků vznikl v rámci celého velkého koprodukčního filmu zároveň mnohavrstvý obraz Kuby. Tvůrci v jednotlivých povídkách a obrazech představili a ukázali tuto krajinu v různých světlech: chudinu stejně jako bohatou smetánku, národní minulost a pro dobu vzniku zásadní události stejně jako přírodu, turistické atrakce či část velkoměsta, dokázali snímku dodat jednou poezii, jindy napětí... i ten patos mi připadal ještě v snesitelné míře. A já byl s filmovým výletem do další exotické země (moje druhá zkušenost se šedesátkovým kubánským filmem po komedii Smrt byrokrata) nadmíru spokojen a s ohledem na celek dokážu odpustit i některé až příliš dlouhé záběry např. ze začátku. [80%] (06.09.2022)

Sam sobe se divim, proc jsem se ke zhlednuti tohoto skvostu tak dlouho odhodlaval. Levicovou orientaci musim v tuto chvili povazovat za marginalni, protoze ji na cele care prekonava vynikajici obrazotvornost, ktera do te doby u nikoho nebyla k videni. Tarkovskij (s vyjimkou Ivanova detstvi), Angelopoulos, Tarr, Tsai Ming-Liang ad. nastoupili az pozdeji. (21.10.2010)

Technicky vzaté, Michail Kalatozov sa musel silne inšpirovať klasickými ruskými velikánmi ( napr. Ejzenštejn, Pudovkin, Dovženko ), pretože zábery kamery ( aj keď v tomto prípade oveľa viac rozpohybovanej ) z formálneho hľadiska veľmi pripomínajú štýl vyššie spomenutých pánov. A áno, všetci to tu citujú, je až neuveriteľné, čo všetko pred 50timi rokmi dokázali tvorcovia s objektívom. Morálne vzaté, ukazuje sa nám, že chudák stále ostane chudákom ( aspoň pokiaľ nepríde zmena ), chudákom s nádejou na lepší život ( aspoň pokiaľ nepríde zmena ), život v prístupnejšom svete. (18.06.2014)

Kubánska propaganda, optikou sovietskych súdruhov, kúzelníkov, ktorí vytvárajú mimoriadny pôžitok, kde Michael Bay, či Terrence Malick, len tíško závidia, alebo im rozum stojí nad opulentnými zábermi dvoch vizionárov, t. j - režisér Kalatozov a kameraman Urusevskij, ktorí doslova experimentujú, kde ich nápady, sú také bravúrne, že som neveriacky krútil očami, čo mám na mysli, že to vidieť na jeden krát nestačí, vynikajúca škola pre cinefilov, ktorí sa môžu posunúť o krok dopredu. Tuším, že som ešte nevidel kubánsku kinematografiu, len dokument o Castrovi, a tak mi úplne stačí, sa vrátiť k tomuto snímku, ktorý si ešte pozriem, lebo sú tu zábery, ktoré mám rád. (28.05.2014)

Jeden mýtus je třeba zbořit, aby mohl být postaven jiný. Třeba i s pomocí pěti tisíc Castrových vojáků. Čtyři příběhy z dob kubánské revoluce, jak ji vnímali sovětští filmaři. Soy Cuba. Jestliže se mi z některých záběrů Kalatozovových Jeřábů rozbušilo srdce (ano, i to se divákům bez kritického odstupu stává), u jeho výletu na Kubu jsem měl tachykardii nepřetržitě. Neuvěřitelně dlouhé a komplikované záběry, emocionální kamera, která bezprostředně reaguje na citový/fyzický stav postavy, případně si jen tak poletuje prostorem (závěr třetí části pro mne byl tím nejvíc WTF záběrem předdigitální éry). Soy Cuba. Jasně čitelná propaganda obsažená v každé větě poetického komentáře, v chování každé z jednoduše typologizovaných postav, v každém okázalém hrdinském gestu, prozrazujícím svou melodramatičností, že se Kalatozov nenamáhal přizpůsobit principy socialistického realismu kubánské mentalitě, dnes nepohoršuje. Stejně jako nepohoršovala v době vzniku, kdy si filmu, realizovaného s prakticky neomezenými prostředky, téměř dva roky skoro nikdo nevšímal. Byli to ironicky ve filmu karikovaní Američané, kdo toto mamutí dílo navrátili do přítmí kinosálů (mj. Scorsese a Coppola). Soy Cuba. Prostinká symbolika (bílá holubice), těžkopádnost, prázdnota a patos doprovodného komentáře (za nimž stojí také Rus, básník Jevgenij Jevťušenko), vítězství formy nad obsahem a ve filmu agresivně manipulujícím s fakty, v některých okamžicích přímo „přepisujícím“ reálné zpravodajské záběry, poněkud směšné poukazování na manipulaci jiných (zapálení plátna, falešná zpráva o Fidelově smrti) – to jsou nedostatky, které technicky famózní podívané upírají nejvyšší hodnocení. I kdyby jich bylo víc, i kdyby jich bylo stokrát víc, kvůli kameře si film, nejlépe ve verzi bez rušivého ruského dabingu, sežeňte… a žasněte. Soy Cuba. Apendix: O natáčení a následném odmítnutí vám toho více prozradí dokument Soy Cuba, O Mamute Siberiano. Jen budete muset skousnout jeho silně nostalgický tón. 85% (11.05.2011)