Satanské tango

Je to hodně dlouhý, vizuálně silný, bourá to hranice klasické představy o diváckém zážitku a je to fakt dlouhý. Takhle by se v kostce dal shrnout film Satanské tango, který s délkou trvání ve výši 7 hodin patří mezi nejdelší filmy všech dob a maďarský filmař Béla Tarr v něm redefinuje hranice filmového vyprávění. Samotný film přitom vznikl dle knihy Lászlóa Krasnznahorkaie, který společně s Tarrem zároveň napsal scénář k této filmové adaptaci. Tu je v mých očích nemožné vidět na jeden zátah a přesto v jisté míře závidím (a naopak v jisté míře lituju) lidí, kteří měli možnost tenhle unikátní Tarrův epos vidět na velkém plátně. I v rámci domácího ´´ promítání´´ se ovšem jedná o jeden z nejsilnějších a nejspecifičtějších filmových zážitků, který není pro každého a jde o velmi náročnou podívanou, k tomu ostatně svádí už samotná délka. Jenomže pokud zvládnete Satanské tango dokoukat až do konce, člověka najednou zachvátí pocit, že viděl jednoduše umění v ryzí podobě. Umění, které dost možná nebudete chtít (z mnoha důvodů) už nikdy nebo alespoň na hodně dlouhou dobu v životě vidět, přesto ovšem jednoduše vrcholné filmové dílo, jehož jediná slabost tkví dost možná právě v tom, že je to až příliš dlouhý. Už prvních osm minut, které sledují pouze stádo krav velmi naznačí do čeho divák vlastně jde. Tohohle maďarské umělecké drama snadno vybídne několik jeho diváků k menšímu pospávání, jenomže právě v tom tkví kouzlo Satanského tanga. Tam, kde by v normálních místech přišla na řadu práce střihače a postavy by se kouzlem střihu dostávali z místa na místo lusknutím prstu, Tarr ve svém filmu zabírá cestu postav z místa na místo, což následně může trvat i několik minut. Tarr, kameraman Gábor Medvigy a střihačka Ágnes Hranitzky (Tarrova žena) dohromady tvoří trio, které vytváří ten slavný unikátní filmový zážitek. Právě vizuálním zpracováním, výborným sestřihem těch zhruba 150 dlouhých záběrů a silnou tvůrčí vizi vzniká ten slavný unikátní snímek, který navíc na rozdíl od většiny filmů pracuje s reálným časem. Mnoho filmařů by tento materiál zpracovali do výrazně kratší délky, která by mohla čítat 3 hodiny, klidně i 150 minut. Film o téhle délce by byl rozhodně divácky vstřícnější, jenomže Satanské tango si díky této délce může dovolit několik věcí- Těžko si například představit, že by film mohl jít více do hloubky a nedá se mu ani vyčíst, že by nebral pořádný důraz na jednotlivé aspekty a charaktery. Přitom je ale náročný i díky tomu, že nesází na chronologické vyprávění a po vzoru tanga se film dá rozdělit na dvě poloviny (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Naprostým právem se Satanské tango označuje jako jeden z nejkomplexnějších filmů všech dob, kde se krom náročného děje objeví i několik přesahových myšlenek. I díky kooperaci s Krasnznahorkaiem je Satanské tango filmem, který pravděpodobně neztratil svojí podstatu ze své knižní předlohy (ta má mimochodem dle internetu 256 stran) Díky vyprávění, které sází na pohledy na jeden večer z pohledu několika různých postav vzniká dílo, kterému je nutné věnovat pozornost. Není to tak úplně snadné, protože i přes své vrcholné kvality díky své délce film snadno svádí k menší únavě a to i díky tomu, že se tam přece jen vyskytují závěry, kde se ´´ nic neděje´´. I v tomhle typu záběrů jde ale objevit jisté přesahy- Osobně mi v hlavě utkvěl moment, kdy ožralý muž po vesnické veselce venku zvrací a vedle něj se nachází prase. Do jisté míry tak možná jde o satirické poukázání na to, že člověk ve velmi podnapilém stavu nemá od prasete daleko, přitom všem je ale samozřejmě možné, že to tvůrčí záměr není. Podobných motivů, které jde brát jako symbolismy je tu ale mnoho a o to zábavnější dost možná je analyzovat jednotlivé aspekty, které na první dobrou vlastně v zásadě důležité nejsou. I přes svou enormní délku je tenhle film strašně pohlcující a navíc se nestane, že by za celých 7 hodin Tarr vysolil všechny trumfy během první poloviny. Je skutečně snad nemožné tento film vidět v kuse, jeho mistrovské kvality v tom ale roli nehrají. Korunu tomu všemu nasazuje vynikající soundtrack Mihály Víga, který naprosto sedí k atmosféře filmu, prodává tu nepříjemnou atmosféru, která do jisté míry napříč filmem vyloženě srší a je to celé takovém způsobem nepříjemné, že je to vlastně naprosto skvělé. Celé Satanské tango je ve ale ve finiši neskutečně depresivní zážitek, což je další důvod, proč se divákovi do druhého zhlédnutí vlastně kdovíjak chtít nebude. Jenomže jde pořád o mistrovské dílo, jehož slabost je právě v té délce, díky té ostatně není pravděpodobné, že by kdovíkdo chtěl film vidět hned několikrát. Jde ovšem o jeden z nejsilnějších filmových zážitků, který dokáže překvapit v mnoha ohledech i ´´ těsně ´´ před koncem a který se právem dočkal velké pozornosti. Naštěstí se ale neopírá pouze o to, že je 7 hodin dlouhý. Naštěstí (?) už Tarr žádný takhle dlouhý film nikdy nenatočil. (24.01.2021) (menej) (viac)

Jak jen hodnotit tohle monstrum, tenhle Tarrův velkofilm, se kterým jsem strávil něco málo přes sedm hodin života? Není to totiž lehké - má to v sobě hodně z toho, co mi na Tarrovi vadí, ale taky dost toho, co bych nečekal, že u Tarrova filmu (zvlášť z pozdního, slow-cinema období) uvidím. Bohužel si neodpustil totální nihilismus i manipulaci s charaktery postav, kdy je do situací staví tak, jak se mu to hodí a zapomíná, že každý nejspíš má jiný charakter (což z toho leze mezi řádky). Taky je tu pár scén, které slow-cinema zneužívají a nejvíc to platí o dlouhém (asi 30-40 minut) mučení kočky malou holkou, jelikož z té scény plyne nanejvýš banální metafora neúspěšného přežívání ve zkaženém světě, ale pak se k holce (i po tom, co udělala) přistupuje jako k jediné čisté duši bez jakéhokoli smyslu. Odpíchne se z toho jedna základní věc, ale její pozadí netvoří neutrální charakter oné dívky, ani film se k němu nevrací a (aspoň teď) nevím, na co tam teda je. A stejně jako u každého slow-cinema, nevyhnu se srovnání s Lavem Diazem - zatímco on má každý film pečlivě promyšlený, scénu od scény a záběr od záběru, Tarr to má svým způsobem taky, ale oproti Diazovi mu chybí hlubší prokreslení postav, situace, i drobné přesahy navíc. Proto na mě Satanské tango chvílemi působilo krásně na povrch, ale duté uvnitř, přičemž ona dutost zde znamená vězení vlastních tezí, které jsou krátkozraké a neprokreslné, ale Tarr tak vnímá svět. JENŽE se to nedá jen tak zavrhnout, jelikož Tarr zde dokázal vytvořit velice působivou, až hypnotickou atmosféru, ve které žádná scéna nepůsobí zbytečně dlouze (objektivně) a pohltil mě natolik, že se mi za celou dobu ani na moment nezavíraly oči. Pomáhal tomu i opakovaný hudební motiv, který přesně vykreslil atmosféru, výběr ponurých lokací (zvlášť vesnice) i umisťováním postav do rámu - což se mi nejvíc líbilo u scén, kdy všichni byli od kamery dost daleko a záběr neskončil, dokud všichni rám neopustili. Nádherné záběry, nádherné scény, fakt. Jenže teď to hlavní - vyrovná se filmařská stránka scénáristické? A teď myslím scénář včetně všech přesahů, ne jen narativ. Tu jsem právě na rozpacích, jelikož je složitější ten film rozebrat jen jednou cestou. Pro mě je nejvýraznější podobenství o vylidňování vesnic a s tím spojená nemožnost důstojnějšího pracovního zařazení těch, kteří se mimo vesnici nemají šanci víc uchytit a jsou, řekněme, "spojeni s polem" + podobenství o komunismu v Maďarsku, které ale nemám šanci pochopit, jelikož jejich situaci moc neznám a vyvozuji to jen z pár do očí bijících návazností o "východě, kde je svoboda a všichni jsou si rovni". Jenže se tam může skrývat cosi biblického (jen teda netuším... Job? ve ztělesnění vesnice? Nebo jen Apokalypsa, ale bez oficiálního konce (tedy bez Boha)? Když už se tam cituje Zjevení? Ale to je teoreticky każdý Tarrův film... Nechám to jiným), nebo prostě jen totálně nihilistický příběh o stavu světa/Maďarska, či myšlenka, že svoboda je jen prázdný pojem... Ale i když se budu držet své interpretace, pořád vnímám jisté nedotaženosti, které mi ji buď boří, nebo ukazují její nedotaženost. Problém je už jen v rozsáhlém úvodu - co ty scény ukazují, nelehký život na vesnici, nebo to, že každý na vesnici je buď sociopat, idiot nebo věčně pod obraz? Pozitivní je, že poprvé u Tarra můžu rozsáhleji nad jeho filmem přemýšlet (a ne jak u Turínského koně, kde jsem musel jednu banální myšlenku sledovat dvě a půl hodiny), negativní je, že si z něj můžu odnést různorodé věci a díly tomu nevím, jestli bych radši řekl "ano, stálo to za to" nebo "spíš asi ne". Mám to někde mezi. Mezi je 3,5*. Zatím nebudu přehánět a přeceňovat, vyspím se na to a jestli to ve mě zanechalo skutečný a upřímný silný zážitek, půjdu mile rád výš. Ten film na to má, ale... Silné 3* (28.03.2024) (menej) (viac)