Odpolední osidla

Hezky se tam dámy postupně kumulují... Že Lynch? Ale ten si přece hraje jinak... Ani nebylo nutné dávat tomu tak uzavírající konec. A Maya, stojící u okna, s rukama lehce položenýma na sklo (znala jsem ten záběr jako fotografii), je krásná. Škoda, že se na film nedá dívat taky očima současníků... Rekkkyho výklad obsahu je velice žertovný, zatímco rozhodnout se pro Freuda (Psice) mi přijde velmi omezující. Hudba je podle wikipedie o 16 let mladší než film. (07.05.2013)

To takhle jednou Maya Derenová a Alexander Hackenschmied seděli doma a že měli zrovna po ruce kameru a Maya měla nějaký čupr nápady, natočili si ve svém domě za pár hodin home video, které je kultem na různých undergroundových projekcích a dodnes vyráží dech tím, jak už v roce 1943 předběhlo surrealistické pasáže z Bergmana či Lynche a celý Polanského Hnus odehrálo na ploše 14 minut. Malý klenot. (11.08.2014)

Zhmotněný sen natočený dvojicí jedinečných osobností – jiskření jejich vztahu do něj nemohlo podprahově neprorůst – s mimořádnou fantazií a citem pro filmové médium. Forma na koleně poslepovaného „homevidea“ mu dodává nevšední intimitu, kterou byste u kolegy Lynche hledali marně. Viděl jsem bez hudby, což ještě víc provokovalo obrazotvornost, a ani nevím, jestli existuje nejaký původní zvuk; určitě by se na tom dalo s ozvučením krásně experimentovat, ale vždycky by to byl nějaký výklad, zužující pohled; takto jsem si z toho prostě sedl na zadek. (29.07.2014)

Odpolední osidla jsou přímo rájem pro lidi, kteří si potrpí na symboliku a rádi se nimrají v tom, co by který záběr tak asi mohl znamenat. Zvláště z hlediska psychoanalytického může skýtat film velmi zajímavý materiál k prozkoumání. Ačkoliv mám jen obecné povědomí o psychoanalýze, především z četby Junga a Freuda, přesto se pokusím nastínit pár interpretací jednotlivých obrazů. Na počátku snímku vidí žena muže, odcházejícího z domu a sama jde (s květinou v ruce) po schodech otevřít dveře. Když chce otevřít, klíč jí vypadává z ruky a kutálí se po schodech – dům můžeme brát jako symboliku ženské psyché, do níž se chvíli trvá dostat (někteří skeptikové by dokonce řekli, že něco takového jako poznání ženy je zhola nemožné – veskrze s tímto názorem souhlasím). Každopádně člověku vždy trvá, než najde klíč k uvědomění si toho, jaký ve skutečnosti je – většinou to trvá celý život, než dokážeme vnímat sebe sama skutečně bez iluzí. Proto také, ač hlavní hrdinka klíč nachází a vchází do domu, její cesta za sebepoznáním teprve začíná. Přízemí domu je možno brát jako vědomí, cesta po schodech je poté stoupáním do podvědomí, k vyšším sférám našeho já, k jakémusi podhoubí našich vědomých rozhodnutí. Tomuto podvědomí často vdechují život sny (odtud taková posedlost Freuda snovými obrazy, v nichž viděl možné klíče k řešení některých neuróz). Hrdinka v první patře usíná a věci z vědomého světa získávají další vrstvy. Realita se ohýbá a posunuje materiální svět ještě více do světa alegorií a archetypálních vjemů – vzdálenosti se mění a matou, identity se zmnožují – hrdinka se stále snaží poznat sebe sama (viz pronásledování postavy se zrcadlem místo obličeje), ale vůbec se jí to nedaří. Zprvu nalezená květina může být symbolem ženské dospělosti, rozkvětem dívčího těla – tato vyzrálost je ohrožena (kým jiným než) mužem. Stále se objevující nůž může být symbolem hrubé mužské síly a telefon je naopak potlačené volání sexuálních tužeb hrdinky, která právě dosáhla dospělosti. Sex je nicméně veskrze nebezpečná věc, spíše zastiňující naše vnímání, než cokoliv projasňující - stejně jako idealizace potencionálního sexuálního partnera, ke které v Odpoledních osidlech dochází. Tvůrkyně tím vlastně chce říct, že nesmíme hledání vlastní identity nahradit pouhým projektováním si symbolu štěstí do našeho partnera. Tohle všechno samozřejmě zavání nejen psychoanalýzou, ale také feminismem – což není zas tak moc překvapivé, vzhledem k životu a tvorbě autorky, která skutečně inklinovala k tomuto ideologickému směru (a to dávno předtím, než začal být feminismus natolik cool, až se k němu dostalo takové množství hloupých lidí, až začal zbytku přemýšlivého světa lézt na nervy). (17.04.2018)

Že bych z toho byl nějak dvakrát odvázaný, to ne. Nechápu, jak ve 40. letech někdo mohl točit ještě němé filmy, ale dejme tomu. Téma opakování, možností, variant, zmítání vnitřními pocity, sebevražednými myšlenkami, depresivní sny, no prosím, prosím, každému dle jeho libosti. Ale přece jen mi to zavání až příliš určitým egoismem, kde sice některé záběry jsou zajímavé (vše v uličce), ale dění v domě fakt nic moc. (02.08.2014)