Odpolední osidla

První a poslední spolupráce autorské dvojice Deren-Hammid. Hammid, který tak ovlivnil českou (filmovou) avantgardu, odchází v roce 1939 do USA a ovlivňuje dále. Meshes of the Afternoon lze považovat za základ amerického nezávislého (avantgardního) filmu. Pečlivě vystavěná kompozice obrazu, výrazná střihová skladba a hudební složka dodatečně zkomponovaná Dereniným pozdějším manželem, Teijim Item činí z tohoto kraťasu vskutku nevšední zážitek. (26.11.2007)

Slabina je ten klíč, jinak vynikající! Alexander Hackenschmied byl bezpochyby geniální. Prý režie Maya Deren, to určitě. Prý Lynch, haha. Zdejší zmatené dětičky evidentně o jiného artového filmaře v životě nezakoply, tak budou lynchovat do haleluja. Potřebovalo by to tady všechno trochu proškolit. (Hodnocena verze bez hudby, zato s dodanými zvuky, která je imho působivější.) (20.05.2023)

Odpolední osidla jsou přímo rájem pro lidi, kteří si potrpí na symboliku a rádi se nimrají v tom, co by který záběr tak asi mohl znamenat. Zvláště z hlediska psychoanalytického může skýtat film velmi zajímavý materiál k prozkoumání. Ačkoliv mám jen obecné povědomí o psychoanalýze, především z četby Junga a Freuda, přesto se pokusím nastínit pár interpretací jednotlivých obrazů. Na počátku snímku vidí žena muže, odcházejícího z domu a sama jde (s květinou v ruce) po schodech otevřít dveře. Když chce otevřít, klíč jí vypadává z ruky a kutálí se po schodech – dům můžeme brát jako symboliku ženské psyché, do níž se chvíli trvá dostat (někteří skeptikové by dokonce řekli, že něco takového jako poznání ženy je zhola nemožné – veskrze s tímto názorem souhlasím). Každopádně člověku vždy trvá, než najde klíč k uvědomění si toho, jaký ve skutečnosti je – většinou to trvá celý život, než dokážeme vnímat sebe sama skutečně bez iluzí. Proto také, ač hlavní hrdinka klíč nachází a vchází do domu, její cesta za sebepoznáním teprve začíná. Přízemí domu je možno brát jako vědomí, cesta po schodech je poté stoupáním do podvědomí, k vyšším sférám našeho já, k jakémusi podhoubí našich vědomých rozhodnutí. Tomuto podvědomí často vdechují život sny (odtud taková posedlost Freuda snovými obrazy, v nichž viděl možné klíče k řešení některých neuróz). Hrdinka v první patře usíná a věci z vědomého světa získávají další vrstvy. Realita se ohýbá a posunuje materiální svět ještě více do světa alegorií a archetypálních vjemů – vzdálenosti se mění a matou, identity se zmnožují – hrdinka se stále snaží poznat sebe sama (viz pronásledování postavy se zrcadlem místo obličeje), ale vůbec se jí to nedaří. Zprvu nalezená květina může být symbolem ženské dospělosti, rozkvětem dívčího těla – tato vyzrálost je ohrožena (kým jiným než) mužem. Stále se objevující nůž může být symbolem hrubé mužské síly a telefon je naopak potlačené volání sexuálních tužeb hrdinky, která právě dosáhla dospělosti. Sex je nicméně veskrze nebezpečná věc, spíše zastiňující naše vnímání, než cokoliv projasňující - stejně jako idealizace potencionálního sexuálního partnera, ke které v Odpoledních osidlech dochází. Tvůrkyně tím vlastně chce říct, že nesmíme hledání vlastní identity nahradit pouhým projektováním si symbolu štěstí do našeho partnera. Tohle všechno samozřejmě zavání nejen psychoanalýzou, ale také feminismem – což není zas tak moc překvapivé, vzhledem k životu a tvorbě autorky, která skutečně inklinovala k tomuto ideologickému směru (a to dávno předtím, než začal být feminismus natolik cool, až se k němu dostalo takové množství hloupých lidí, až začal zbytku přemýšlivého světa lézt na nervy). (17.04.2018)

Slovy André Bretona: "Zredukovat imaginaci na otroctví, i kdyby šlo o to, čemu se vulgárně říká štěstí, znamená uhnout všemu, co v sobě lze najít z nejsvrchovanější spravedlnosti. Jedině imaginace mi dává počet z toho, co může být, což je dost na to, aby byl tak trochu zrušen úděsný interdikt; dost také na to, abych se jí oddal beze strachu, že se klamu (jako by člověk mohl v sebeoklamání zajít dál, než zašel). Kde se začíná stávat něčím špatným a kde končí bezstarostnost ducha? Neznamená možnost zbloudění pro ducha spíš náhodnost dobra?" (24.03.2015)

Experiment se myslím docela vydařil. Pár věcí - hlavně příšerné přehrávání hlavní hrdinky - bych tvůrcům mlátila o hlavu tak dlouho, dokud by se jim to neobtisklo na čele, ale jinak to mělo i určitou atmosféru. Kdysi, je to asi šest let zpátky, jsem napsala povídku na tohle téma - neustálé opakování skutečnosti, které si lidé sami o sobě neuvědomují - až na pár výjimek. Částečně jsem ji tu našla, ale špatné technické provedení mi brání přidat na hodnocení. 50% (21.10.2013)