Ruská archa

Oko kamery rozvážně, aniž by se zastavilo, proplouvá spletitými chodbami a sály Ermitáže, které se pro tu chvíli skládají v mystický labyrint času. Pomalu se noří do zákrutů ruské historie, mezi věčné obrazy v galeriích a lidské přízraky, které se proplétají mezi tím, co přečká jejich pinožení. Kamera jako by z oslňujících i zašlých míst, která navštěvuje, vyvolává (d)ozvuky dějin. Ševelení. Hlasy. Vrzání parket. Ozvěny kroků v rozlehlých prostorách. Přibližování a oddalování obrazu transfokátorem během nepřetržité jízdy, vytváří dojem závrati z času. Dějinné okamžiky se vzájemně prostupují, neboť jsou na sebe vrstveny nelineárně, náhodně. Rozlišení na minulé, přítomné i budoucí ztrácí na významu. Důležité historické momenty (je-li vůbec na místě mluvit o momentech) se potkávají s každodenností - a často je oddělují pouze jediné dveře. V jedné místnosti probíhá ceremonie s carem a perskými velvyslanci, v jiné si současní lidé prohlížejí exponáty, tu se tančí valčík, tu mašírují vojáci, tu šlechtična utíká zasněženým nádvořím vstříc mlze, z níž se vynořila. Zástupy lidí mizí v nenávratnu, jejich věčnost však zůstává v obrazech, sochách a hudbě, v tajemných, zasmušilých chodbách s prázdnými rámy, v každém koutu i kusu nábytku. Ačkoli se zdá, že Ruská archa nezastavitelnému plynutí času odolává (a v jistém smyslu opravdu ano), je mořem času unášena dál a dál... A právě toto závěrečné nahlédnutí bergsonovského trvání v sobě skrývá nebývale očistný a osvobozující potenciál. (13.07.2011)

Strhující, pohlcující a originální (ne samoúčelně) připomenutí dobrovolně polozapomenuté minulosti krajiny, která několik posledních staletí roste do šířky, nikoliv do výšky, se zaměřením na historii nahlíženou očima vládnoucích vrstev (jedno vzpomenutí na strádání prostého lidu během obléhání Leningradu působí skoro nepatřičně), patří k nejambicióznějším projektům evropské kinematografie posledních let a zároveň k dalším důkazům Sokurovova ojedinělého nahlížení na okolní svět, jež vskutku netrpí nadbytkem zemí tak těžce zkoušených a přitom (proto?) tak upřímných v následné filmové sebereflexi (vzpomeňme alespoň Pubertu); apendix: po skončení jsem si celý film pustil ještě jednou, rychloposuvem – úžasné! 80% (08.11.2007)

Umělecký skvost, který ukazuje svou krásnou tvář, ale za ní je jen prázdno.Nejde však popřít hodnotu snímku, který je natočen v jednom záběru a snaží se pojmout všechno důležité, i kdyby to divákovi nebylo přesvědčivě a s jeho pochopením sděleno. Velmi zvláštní atmosféra a vypravěč dodávají snímku prapodivnou povahu, kdy se ve mě vytváří dojem nezajímavosti jiné než technického rázu. Alexander Sokurov je pan umělec a učitel, ale diváka nedokáže naučit ničemu z ruské historie, o které celou dobu vypráví. Tento přední akademik ve mě ještě v ani jednom svém snímku nevyvolal nic z toho v co jsem doufal a nepovedlo se to ani tentokrát. Umělecké filmy umí být fajn a zábavné a ne jen okatě přemrštěné "umělostí" a vnitřní snahou autora být jedinečný. (31.12.2007)

Strašně bych tomu chtěl dát víc, protože ten nápad mi připadá geniální - divák prochází napříč dějinami Ruska, přičemž je provázený nějakým Francouzem, který ho do všeho uvádí a sám divák vše sleduje očima jakési bytosti (ducha?), která těmi dějinami cestuje. Ten nápad mi fakt přijde skvělý a cením Sokurova, že to vše zvládl natočit na jediný záběr, protože z nejedné části je znát, že to muselo dát zabrat (třeba při těch tancích na konci). Bohužel na mě nedokázala zapůsobit atmosféra a kromě povedeného úvodu jsem se docela nudil. Taky mi přišlo, že v tom jsou hluchá místa a nějaký celkový dojem tomu taky scházel. I závěr mi přišel tak trochu zbabělý, čekal jsem od něj víc. Kvůli tomuhle všemu nemůžu jít s hodnocením výš. Navíc mě trochu zradila ne zrovna dobrá znalost ruských dějin, místy jsem se nechytal. Ale tak jako tak se Ruskou archu vyplatí vidět, špatný ten film rozhodně není. Silné 3* (11.11.2020)

Obe národné televízie ponúkli tento umelecký artefakt v približne rovnakom čase, takže som to pozeral dvakrát. Výnimočnosť snímku točeného jediným záberom ( ? ) je síce oceňujúca, dokonca neprekvapuje ani francúzsky šľachtic v útrobách historického Petrohradu ( historicky )... len sa nemôžem zbaviť dojmu samoúčelnosti. A to je môj kameň úrazu. (21.11.2007)