Ruská archa

Umělecký skvost, který ukazuje svou krásnou tvář, ale za ní je jen prázdno.Nejde však popřít hodnotu snímku, který je natočen v jednom záběru a snaží se pojmout všechno důležité, i kdyby to divákovi nebylo přesvědčivě a s jeho pochopením sděleno. Velmi zvláštní atmosféra a vypravěč dodávají snímku prapodivnou povahu, kdy se ve mě vytváří dojem nezajímavosti jiné než technického rázu. Alexander Sokurov je pan umělec a učitel, ale diváka nedokáže naučit ničemu z ruské historie, o které celou dobu vypráví. Tento přední akademik ve mě ještě v ani jednom svém snímku nevyvolal nic z toho v co jsem doufal a nepovedlo se to ani tentokrát. Umělecké filmy umí být fajn a zábavné a ne jen okatě přemrštěné "umělostí" a vnitřní snahou autora být jedinečný. (31.12.2007)

Absolutní vítězství formy nad obsahem. Pro Rusy asi velká paráda (být to v českém provedení, tak slzím dojetím), ale pro každý jiný národ je to jenom hodina a půl dokonalé filmařiny bez jakéhokoli smyslu. Osobně si nedovedu představit schopnosti tvůrců, kteří byli schopni celý film udělat v jediném záběru. To je ohromující. Jinak ale prázdno. 50% (19.11.2016)

Můj třetí Sokurov. Největší výtka: děsivá konformnost. Takové to „umění velkých peněz“ - ono když na něčem participuje pár desítek tisíc lidí včetně institucí jako jsou orchestry, nic reformního z toho vylézt nemůže. Přitom jsem měl za to, že právě Sokurov musel bojovat, aby vůbec mohl mluvit o čem chtěl. Zřejmě se to ale nevylučuje, ba naopak – když už je to takovému člověku umožněno, o to horlivěji šlape brázdu. V Ruské Arše vládla názorová beztvárnost, naprostá ohebnost co se týče traktování politiky, mělkost – takové to „ach ano, kam to spějeme“ anebo „ach ano, kde jsme to byli“... Velmi konformní byly i vhledy do jednotlivých epoch – jemného Mikuláše II. s andělskými dcerkami jsem už viděl v americké produkci Rasputina. Ale otázka se skrývá ještě za tím: PROČ to vlastně točit? Ano: Pro Poklad Anežky Ruské... To je to... A pohonit si ego nad tím to celé zorganizovat. Jediné co mě zaujalo a přišlo mi nové bylo vytrvalé vědomí „sbohem Evropo“. ** (14.07.2015)

Sarkastický Francúz sa prepadne z inej doby priamo do Ruska, s údivom si okamžite osvojuje tamojšiu reč a spolu so svojím sprievodcom - kameramanom sa prechádza archou ruských dejín. Cestou jednotlivými miestnosťami, či historickými obdobiami dáva nevyberaným spôsobom riadne zabrať do seba zahľadeným, dumkovo-clivým a zachmúreným no predsa hrdým a s obdivom k Západu vzhliadajúcim Rusom. Je priamočiaro drzý, všeličo ho zaujíma, zapletie sa nevyberaným spôsobom do akejkoľvek sitácie, rozhovoru a pri konci si dobre zatancuje. To všetko a ešte omnoho viac v petrohradskej Ermitáži. Pôsobivé poetické obrazy natočené v jedinom uchvacujúcom zábere potešia oko cinefila, hádanie mierne zašifrovaných odkazov na postavy a situácie dejín matičky Rusi zaujmú záujemcov o históriu. Určite film, ktorý stojí za zhliadnutie, vyžaduje si však pozorného a oddýchnutého diváka. (22.10.2004)

Čekal jsem něco trochu jiného. Úvod je působivý a hodně mi připomněl Petera Greenawaye, tedy až na absenci nahoty, kdy jeho kamera volně bloudí mezi rozličnými postavami, prochází místnostmi a jen kratičce se zastaví a pokračuje dál. Obrazy jsem se moc nepokochal (možná více v kině), jelikož kamera až na výjimky se o ně jen otírá, nebo je zabírá z větší dálky. Některé dialogy zajímavé, většina je ale takové tlachání o ničem s neustálou konfrontací ruského a evropského umění. Kostýmy báječné, hudba výborná, taneční rej skvělý. Jako celek mne to ale neuchvátilo tolik, jak jsem si myslel. Asi mi tam chybělo více fantazie.... (02.01.2021)