Ruská archa

Oko kamery rozvážně, aniž by se zastavilo, proplouvá spletitými chodbami a sály Ermitáže, které se pro tu chvíli skládají v mystický labyrint času. Pomalu se noří do zákrutů ruské historie, mezi věčné obrazy v galeriích a lidské přízraky, které se proplétají mezi tím, co přečká jejich pinožení. Kamera jako by z oslňujících i zašlých míst, která navštěvuje, vyvolává (d)ozvuky dějin. Ševelení. Hlasy. Vrzání parket. Ozvěny kroků v rozlehlých prostorách. Přibližování a oddalování obrazu transfokátorem během nepřetržité jízdy, vytváří dojem závrati z času. Dějinné okamžiky se vzájemně prostupují, neboť jsou na sebe vrstveny nelineárně, náhodně. Rozlišení na minulé, přítomné i budoucí ztrácí na významu. Důležité historické momenty (je-li vůbec na místě mluvit o momentech) se potkávají s každodenností - a často je oddělují pouze jediné dveře. V jedné místnosti probíhá ceremonie s carem a perskými velvyslanci, v jiné si současní lidé prohlížejí exponáty, tu se tančí valčík, tu mašírují vojáci, tu šlechtična utíká zasněženým nádvořím vstříc mlze, z níž se vynořila. Zástupy lidí mizí v nenávratnu, jejich věčnost však zůstává v obrazech, sochách a hudbě, v tajemných, zasmušilých chodbách s prázdnými rámy, v každém koutu i kusu nábytku. Ačkoli se zdá, že Ruská archa nezastavitelnému plynutí času odolává (a v jistém smyslu opravdu ano), je mořem času unášena dál a dál... A právě toto závěrečné nahlédnutí bergsonovského trvání v sobě skrývá nebývale očistný a osvobozující potenciál. (13.07.2011)

Za prvé, je to geniální. Film je zachycen na jeden záběr a není to jenom pouhá vychcanost, která slouží pro efekt, ale i pro zvýraznění myšlenky filmu, který se snaží sebereflexivně poukázat na dějiny Ruska. Pro někoho nudné, ale po nezáživné Matce a synovi mě tímhle Sokurov mile překvapil. Doporučuji všem, kteří se neštítí Ruska a kteří milují pomalé a chytré filmy, jež dokáží vyudovat atmosféru a okouzlit. (20.11.2007)

naozaj zvláštny, no vydarený formálny experiment, ktorý však ani obsahom nezaostáva (čo sa niekedy pri formálnych experimentoch stáva - tu však to akosi pevne súvisí). Naozaj svkelá atmosféra, skvelá pointa, sledovať tento film bolo pre mňa radosťou . . . ťažko sa mi píše konkrétne bez toho, aby som dal najavo či prezradil onen formálny grif a to nechcem (a dúfam, že to neurobil ani nikto v ostatných komentároch - aby tým neukrátil potenciálnych divákov o tú nádheru sledovania), preto radšej Ďalej nepíšem, ukončím len odporúčaním pozrieť si tento film, ktorý sa zaradil medzi ďalšie skvelé ruské diela . . . ach tí rusi ! (23.06.2007)

Bohužiaľ, čakal som viac, od režiséra ako je Sokurov určite. Predovšetkým mi nesadla forma spracovania (všetko na jeden záber). Spolu s pomalším tempom ma to hrozne uspávalo, a aj keď je tu veľa zaujímavých informácií z dejín Ruska, ktoré sú preložené peknými myšlienkami, nemalo to na mňa ten účinok. To časové spektrum mi tiež prišlo nevyvážené - väčšina sa venuje len katarínskemu a direktoriátnemu obdobiu. Záver bol síce najlepší, ale môj celkový dojem vzhľadom na predchádzajúce minúty to už ovplyvnilo iba málo. Slabší priemer. 55/100 (07.11.2018)

Zaujíma ma podrobný pôdorys celej scény, na ktorej bola Ruská archa nakrútená, zaujíma ma, akým spôsobom bola natočená, či teda reálne v jednom zábere a hlavný herec sa musel naučiť celý text naspamať, ak áno, koľkokrát sa muselo začínať od začiatku. Prečo boli vybrané práve tie osobnosti a udalosti s nimi spaté a ukázané v tomto filmovom experimente. Prečo niektoré dôležité udalosti dejín sú opomenuté (to je skôr plusom). Dokument o vzniku tohoto experimentu by ma zaujímal viac, ako samotný film Ruská archa. Na druhej strane úplne chápem, pokiaľ nejaký rus pri záverečnom plese roní slzy a po premietaní niekde v Petrohrade vstalo celé kino a desať minút tlieskalo. Ak by bolo natočené niečo podobné o slovenských dejinách, asi by sme sa tiež na to pozerali subjektívnejšie. Ale som napríklad rád, že mi niekto polopaticky vysvetlil symboliku maľovania starých obrazov. (27.08.2013)