Ruská archa

Za prvé, je to geniální. Film je zachycen na jeden záběr a není to jenom pouhá vychcanost, která slouží pro efekt, ale i pro zvýraznění myšlenky filmu, který se snaží sebereflexivně poukázat na dějiny Ruska. Pro někoho nudné, ale po nezáživné Matce a synovi mě tímhle Sokurov mile překvapil. Doporučuji všem, kteří se neštítí Ruska a kteří milují pomalé a chytré filmy, jež dokáží vyudovat atmosféru a okouzlit. (20.11.2007)

Unikátne dejiny Ruska,ktoré sú sprostredkované v jednom nepretržitom zábere bez strihu v trvajúcom hodinu a pol s dvoma tisíckami hercov,ktorí sú skôr veľký komparz s kostýmami,ktoré vytvárajú niečo úplne odlišné,čo bolo kedy natočené týmto štýlom,ktorý zaujme najprv myšlienkami ako sa to mohlo takto natočiť,potom formou ako to prebieha až po čudovanie ako komparz perfektne do všetkého zapadá na poli jednej gigantickej budovy plnej obrazov,informácii,rôznych spoločenských udalostí,ktoré domáci rusi musia ovládať ako základy histórie... Toto nie je ani film ako skôr náučný dokument,kde obdivujem ako sa režisér s jednou víziou popasoval s myšlienkou urobiť projekt,ktorý vysvetľuje v pohlcujúcich záberoch v sprievode aristokrata,ktorý chodí jednotlivými miestnosťami,ale takisto rozprávača,ktorý to všetko komentuje... Najviac dominuje forma zobrazenia pomocou steadicamu,ktorý je intenzívne povznašajúci,kde vidieť ohromné množstvo komparzu oblečených do kostýmov ako sa posúvajú z miesta na miesto,je extra neobyčajné. Režisér Sokurov je koordinátor,ktorý má za úlohu koordinovať množstvo komparzu,ktorý svojim spôsobom prináša na podnos niečo,čo vidieť je dôležité,aby mohol každý obdivovať to ako to na človeka pôsobí. Rusi majú radi veľkosť,výpravnosť,pompéznosť,aj propagandu,ale s prispením,že zbytočné to určite nie je v tomto prípade.Odporúčam vidieť kvôli zobrazeniu, aj dejepis môže byť tým nástrojom,kde forma pohltí a obnovia sa znalosti... (20.04.2014)

Ruská archa je film, který by se měl za trest pouštět Menzelovi, aby už nikdy v životě nenatočil nic takového jako Obsluhoval jsem anglického krále (ono mezi oběma tvůrci a oběma filmy jsou stěžení body: zmapování rozsáhlého historického období, které v podobě alegorie má vypovídat i něco o součastnosti a připodobnění počátku historického úseku, od kterého se filmy nadále odehrávají dál, k filmovým počátkům a mapování jejich postupného vývoje). Tam kde Menzel natočil komerční snobárnu, která nefunguje ani v jednom ohledu a nazvat ji staromistrovskou může jenom člověk hodně mimo, tam Sokurov naopak stvořil umělecké dílo, které je občas možná těžké vnímat, ale rozhodně ne přijímat._____ Zvolená forma jednoho záběru na celou stopáž filmu má jednak opodstatnění v tom, že film celý mapuje dějiny jednoho národa, kdy nelze od sebe jednotlivé věci oddělovat (ať už historicky, anebo filmově - střihem), protože jedna měla návaznost na druhou, a také dlouhé ulpívání na obrazech v galeriích a jiných předmětech dovoluje přehodnocovat divákův vztah k filmu, kdy je jednou vnořen zcela do vyprávění díky zvolenému stylu a poté si uvědomit, že tenhle záběr je přilišně dlouhý a že možná ten detail může být takovou hitchcockovskou obezličkou jako v Provazu, která má sloužit k neviditelnému střihu a bezešvému navázání na dalši záběr-scénu. Kameru navíc konkrétně nemůžeme přisoudit nikomu, takže ji je možné vnímat jednak jako zástupce takového "božiho oka", kdy Bůh jakožto Stvořitel tu lakonicky, tu ironicky glosuje nastálý děj a lze ji vnímat i jako pohled Sokurovův, kdy Stvořitel světa je ztotožněn se stvořitelem filmu=režisérem. Anebo vás snad nenapadlo, proč film začíná potemnělou oprazovkou, kdy dějiny vznikají a vzniká i film samotný?_____ Sokurov se navíc skrze postavu průvodce, který se propadl z minulosti a jakožto Francouz je překvapen, že ovládá ruštinu a dorozumí se, snaži diváka "učit vnímat dílů skrze smysly" - dívat se na něj, poslouchat ho/naslouchat mu, ohmatat si ho, přičichnout si k němu a ochutnat ho (viz přistup onoho Francouze, který je labužnicky snímán jako Max Schreck z Upíra Nosferatu), bohužel Sokurov není Tykwer, aby se mu zadařilo i ono přičihnutí. Ve své podstatě velice návodné dílo, kdy je nám jakožro divákům řečeno, že musíme jednotlivé postavy brát jako symboly, navíc dosahuje největši působivosti, když je po "válce s Německem" vyprázdněna mizanscéna co nejvíc to jde a hloubka ostrosti záběru je velice malá._____ Sokurov, který vypráví o tom, že je nutné znát minulost k tomu, abychom se z ní mohli poučit, a vnímali okolní svět, přičemž nesmíme zůstávat na místě a nebát se budoucnosti, vyloženě svým filmem vychovává chytrého a vnímavého diváka. (05.11.2007)

Vzpomněl jsem si na Ruskou archu nedávno, když jsem se díval na Birdmana, který byl celý jakoby(?) natočený v jednom jediném záběru. Ruská archa je prý opravdu natočená v jednom jediném záběru, no a jelikož jsem při ní kdysi v žižkovském Aeru usnul, byv znaven z fachy, dal jsem ji teď znovu. A nedivím se už, že jsem u ní tenkrát zaspal, protože to zjevně nebylo jen mou fyzickou únavou ale i únavným dějem. Hlavně únavně otravnou až nesnesitelnou postavou "francouzského" průvodce, krajně nesympatického chlapa s krajně nesympatickým hlasem a intonací a s krajně debilními hemzy skoro po celou dobu trvání filmu, protože ta hnusná kreatura skoro nezavře hubu. Je sice hezké, že se člověk spolu s fantastickou kamerou virtuálně projde petrohradskou Ermitáží a vyslechne si i pár banálních (všeobecně známých) mouder o ruské historii, o ruské povaze a o ruské duši, ale ten odporný skřet svým soustavným exhibováním pošle veškerá pozitiva filmu nekompromisně do kopru. K tomu toporné nebo fraškovité herecké výkony všech ostatních zúčastněných a máme tu hodinu a půl trvající vizuálně překrásnou nudu. A ani závěrečná plesová scéna výsledný dojem nezachrání. Tolik jsem se na tenhle film těšil a o to víc jsem teď zklamaný. (25.02.2015)

Zaujíma ma podrobný pôdorys celej scény, na ktorej bola Ruská archa nakrútená, zaujíma ma, akým spôsobom bola natočená, či teda reálne v jednom zábere a hlavný herec sa musel naučiť celý text naspamať, ak áno, koľkokrát sa muselo začínať od začiatku. Prečo boli vybrané práve tie osobnosti a udalosti s nimi spaté a ukázané v tomto filmovom experimente. Prečo niektoré dôležité udalosti dejín sú opomenuté (to je skôr plusom). Dokument o vzniku tohoto experimentu by ma zaujímal viac, ako samotný film Ruská archa. Na druhej strane úplne chápem, pokiaľ nejaký rus pri záverečnom plese roní slzy a po premietaní niekde v Petrohrade vstalo celé kino a desať minút tlieskalo. Ak by bolo natočené niečo podobné o slovenských dejinách, asi by sme sa tiež na to pozerali subjektívnejšie. Ale som napríklad rád, že mi niekto polopaticky vysvetlil symboliku maľovania starých obrazov. (27.08.2013)