Dokonalé dny
Perfect Days
Perfect Days
Perfect Days
Perfect Days
Réžia:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrajú:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (viac)Obsahy(2)
Hirajama pracuje ako čistič toaliet v Tokiu. Žije spokojne vo svojej starostlivo zostavenej rutine a voľný čas trávi čítaním kníh, počúvaním starých rockových kaziet, alebo fotením na svoj analógový fotoaparát. Zo životnej harmónie ho vytrhne séria nečakaných stretnutí, ktorá postupne odhaľuje čriepky z jeho minulosti. (Filmtopia)
Videá (13)
Recenzie (113)
Je to ten typ filmu, kde nezáleží na tom, co tady napíšete s nadějí, že vás komentář něco změní. Ale o tom, co vnímáte během sledování filmu. Komentář sem píšu jenom proto, že to tak prostě dělám vždycky, ne protože to je třeba. Dokonalé dny si každý užije jinak, každý si z toho vezme něco jiného, každý to v kině bude vnímat jinak (a že se nás tam sešla dost zajímavá banda!), ale jedno na konci mají společného: když už na konci ze sálu odejdete, půjde s vámi i nějaká emoce. Ať už si to přeberete jakkoliv, něco tam bude. A to je to podstatný. Ne? (Navíc to je moc hezky natočený a ještě lépe zahraný.) ()
(7/10). Poetická podívaná ze Země vycházejícího slunce. Perfect Days jsou melancholickou podívanou, která zachycuje život jednoho Japonce. Člověka, který na první pohled vykonává podřadné zaměstnání, kterým je údržba toalet v Tokiu. On tuto práci však nadevše miluje, vykonává ji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Chápe totiž, že je to služba především společnosti a v tomhle jsou Japonci úplně jinde než zbytek světa. Jeho dny mají repetitivní charakter, ale vždy se v nich objeví nějaká maličkost, která mu jeho denní zážitek umocní a zpestří. Německý režisér Wim Wenders dokázal neobyčejně zachytit život na první pohled obyčejného člověka. Kdo by to byl řekl, že si bude filmový divák užívat pohled na postaršího Japonce, která v Tokiu drhne hajzly. Velký podíl na tom má příjemná atmosféra, která celý film provází a vy se necháváte v klidu unášet na této vlně melancholie. Asijská filmografie nám už několikrát ukázala, že řemeslo má vymazlené do posledního detailu. Zde však za kamerou stál německý kameraman Franz Lustig, který se však stal dokonalým chameleonem a divák by na první pohled nerozeznal, že se nejedná o rukopis nějakého asijského tvůrce. Představitel hlavní role Kódži Jakušo dokázal prakticky beze slov zachytit divákovo srdce, který se s ním s radostí vydává na pouť jeho dokonalými dny. Perfect Days jsou snímkem, který vás svou zádumčivou atmosférou naprosto pohltí. Naučíte se nazpaměť rutinu, kterou hlavní představitel každý den prochází. Se zvukem koštěte se probouzíte do nového dne a s knihou v ruce se noříte do světa snů. Bavilo mě objevovat pomocí nepatrných nuancí další střípky, které tvořily na první pohled zářivou fasádu, která však v sobě skrývá četné praskliny. Film z ranku Patersona, který má však díky klidné a okouzlující japonské atmosféře jedinečné kouzlo."Next time is next time. Now is now." ()
Film o ničom a súčasne o všetkom. O živote. O jeho prijatí, o schopnosti milovať ho aj cez všetok smútok a prekážky, ktoré prináša. Nádherný soundtrack a fantastický Kôji Yakusho, ktorý šetrí slovami a rozpráva najmä cez svoj vyrovnaný pohľad a potmehúdsky úsmev. Perfect Days vás buď celkom minie alebo tak správne uprace a z kina budete odchádzať s uvedomením, že je mnoho vecí, za ktoré môžete byť vďačný. Videné na MFF Cinematik 2023. ()
| Master Mind | Minimalizmus a životná každodennosť. Sympaťák a úžasný herec Koji Yakusho v dráme o veciach všedných, o denných dobrodružstvách v ordinárnej práci, plnej prekvapení, dobrej nálady, ľudskosti, ale aj zakrývania chýb minulých, samoty a zvláštnych pocitov. Perfect Days je v určitých momentoch fakt perfektný film. Momenty každého dňa prezentuje rovnako a predsa odlišne. Necháva diváka prežiť tieto momenty presne tak, ako ich prežíva hlavná postava. V pokoji, mieri a s myšlienkou, že aj bežné situácie si človek môže užiť vo forme umeleckej. Či už fotografia, hudba alebo kniha. Viac TU. | Hodnotenie: 8/10 | ()
Galéria (17)
Zaujímavosti (11)
- Článek v New York Times odhalil, že veřejné záchody ve filmu byly původně vybudované pro turisty, kteří do Tokia cestovali na olympijské hry. Vinou koronaviru se ale olympiáda posunovala a firma Fast Retailing se rozhodla, že toalety proslaví jinak – dokumentem od slavného tvůrce. Režisér Wim Wenders původně dostal nabídku natočit dokument, nakonec se rozhodl pro klasický hraný film. (DavePave)
- Hudba, ktorú Hirayama (Kōji Yakusho) počúva so svojimi kazetami, je hlavným motívom filmu. Pri opise spôsobu, akým si Hirayama vyberá hudbu, ktorú počúva, Wenders povedal: "Možno lipne na minulosti. Ale tak trochu lipne aj na svojej mladosti a tú hudbu miluje. Vyberá si v ráno presne to, čo bude v ten deň počúvať a nie je to náhodné." Wenders opísal Lou Reeda ako „mocný hlas filmu“. (Arsenal83)
- Napísanie scenára trvalo len tri týždne a natáčanie trvalo iba 17 dní. (Bilkiz)
Súvisiace novinky
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (viac)
NEJ filmy a seriály roku dle žebříčků ČSFD
Blíží se konec roku, a tak opět nastal čas na bilancování toho, které filmy a seriály z letošní produkce se umístily nejlépe v ČSFD žebříčku, jehož podoba není ovlivněna ničím jiným než celkovým… (viac)
Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes
76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se uchýlil ke svému závěru a nastal tedy čas, aby byly rozdány Zlaté palmy. Hlavní ocenění prestižního festivalu díky rozhodnutí poroty, jíž… (viac)
Wenders si natočil vlastního Patersona, ale naštěstí po svém, takže to je dostatečně osobité a není to jen nevýrazná variace. Já se jí tak trochu bál, když na mě hned na začátku vyskočil (pro Wenderse naprosto netypický) formát 4:3 a minimum statických záběrů, které jsou nahrazeny lehce rozklepanými (což je zase typický prvek jeho novějších filmů), ale naštěstí jsem si na to rychle zvykl a výsledkem je dílo natolik obyčejné, ale tak neuvěřitelně silné, že mě až zarazilo, že to v sobě Wenders ještě má. Kromě práce s kamerou to jde naprosto mimo jeho novější tvorbu, nejbližší nejmladší film tomu podobný je Lisabonský příběh a ten je ještě z první poloviny devadesátých let. Wenders se stylově vrátil do svých zlatých časů a já to rozhodně cením, jelikož jeho nejnovější éra sice přinesla pár zajímavých odklonů (hlavně Přestřelka v Palermu), ale celkově nabízela rozporuplné a ne vždy povedené filmy. Tenhle se ale vrací k poetice každodennosti, drobným radostem v jinak rutinním životě a veskrze optimistickému přístupu k životu, který vám ale nenasazuje růžové brýle, ale naopak se snaží říct, že je vždy z čeho se radovat, pokud nejde o život a když už ano a je to na nic, pořád to nic není beznadějné a jenom temné. Něco tak pozitivního a přitom upřímného jsem už dlouho neviděl (a naposledy to bylo taky u Wenderse) a osobně mě to oslovilo ještě víc, jelikož vyznávám stejné myšlenky i stejné prožívání života. Ne doslova, ale vždy jsou drobné radosti, na které se každý den těším. Taky občas fotím nahodilé věci (třeba mraky), taky mám radost vždycky, když uvidím stejné místo znova a taky si oblíbenou písničku rád pouštím až na konkrétním místě, se kterým ji mám spojenou. Realita je často na prd (tady se to geniálně projevuje mezi řádky v drobných dialogových náznacích, díky kterým jsou o to důraznější, jelikož z vás nepotřebují za každou cenu dojit emoce), ale díky (aspoň) drobným radostem je snesitelná a svým způsobem "fajn". Dokonalé dny jsou o něčem naprosto jednoduchém a přitom silně hlubokém a podstatném, na co by se nemělo zapomínat. Je to dokonalé i precizně civilním výkonem Kódži Jakušo a taktéž technicky; propracovaností výstavbou jednotlivých záběrů, prací s výpustkami i timingem jednotlivých scén. A jako super nápad, který tak trošku vzešel z "nejnovějšího Wenderse", beru i snové sekvence, které vždy rekapitukují uplynulý den skrze vícexpozici ve stylu poetických experimentů Paula Clipsona (a zajímalo by mě, jestli je Wenders náhodou nezná). Prospěl tomu i návrat Franze Lustiga na pozici kameramana, jelikož působil ve nejlepších filmech nejnovější Wendersovy éry a nic proti Benoîtovi Debiemu, ale jeho hyperaktivní experimentální styl sedí spíš do filmů Gaspara Noého a Harmonyho Korine, než k Wimu Wendersovi. Zkrátka mě to naprosto nadchlo snad vším čím mohlo a stále více se mi potvrzuje, že rok 2023 byl po x letech skvělými filmy velice plodný. Btw, u Až na dno jsem psal, že bych si přál, aby Wim Wenders ještě někdy natočil (poetickou) existenciální road movie. A jako by mě vyslyšel - poetické to rozhodně je, existenciální svým způsobem taky a road movie vlastně taky, když tam Hirajama jezdí často dodávkou. Kino Scala, Brno 5* () (menej) (viac)