Rebel bez príčiny

Hlasom Jean-Luca Godarda: "Nicholas Ray is cinema" sa však dostávam k určitým roztržkom, keďže Rebel bez príčiny (ako film) je určite významným miľníkom kinematografie. Perfektne dobovo načasované, konceptuálne a v rukách konkurencie príbehovo nepokryté a revíziou vynútene privolané. Zdanlivo banálny príbeh je skôr výpoveďou mladej nesprispôsobivej generácie, ktorú konfrontujú stereotypy nevyrovnaných rodičov a vlastný sugestívny stimul nedbať na následky svojho vyčíňania. Avšak, vedomá expresívnosť a okatá štylizácia sa častokrát (na tak závažnú tému) odkláňa od vizuálnej sprostredkovanosti, než by to bolo potrebné. Táto téza je dozaista podopretá autorskou substanciou, ale mám problém s jej formou odovzdania. Kazan síce ponúkol dospievanie mladých na vidieku pomocou poetiky mizanscén, ostrosti realizmu a jeho hrán, takisto i pomocou ultimátneho románu a preto chápem Rayov odlišný ideový zámer. Nezostáva mi však zapochybovať nad jeho miernou neistotou a výpomocnými trikmi k dosiahnutiu emočného efektu, ktorý ten parciálny a výstavbový pre neho tvorivo a pre tento účel dotvára. Johnny Guitar (1954) či In a Lonely Place (1950) sú jeho skutočnou esenciou a možno práve aktuálnejšia veková hranica, ktorú režisér práve počas tých časov prekonával mu utkvela v pamätihodnejšiu predstavivosť situácií a spôsobilosti, ako bude naráciu vytvárať a čo ho na životných skúsenostiach bezprostredne postretlo. Každopádne si tento film zaslúži rešpekt a treba sa pri ňom skutočne držať základnej sociologickej zložke, ktorou práve nespútaná živelnosť vyvíja prechodové impulzívne hrany v následný až prekonaný čistý prach, ktorý po nich po rokoch ostane, ale tento priebeh vyzerá byť nekonečný. A obdobie dospievania ako cukríkový med taktiež zrovna neprebieha s viditeľnými zmenami, vyššia kadencia, vyšší vzdor a väčší údel kritiky okolia = jej pomalšiemu a bolestivejšiemu prekonávaniu. (06.07.2016)

Úvodní scéna Rebela bez příčiny, kterou jsem jako jedinou z celého filmu ve svém dětství, někdy v deseti či jedenácti létech, v jednom tichém pátečním večeru, shlédl, mi vtělila na několik předlouhých roků neklid, z něhož se rodí vzlet i pád – a také cizota, cizinectví, jinakost, které – nyní již jako prošedlý jinoch – shledávám tím klíčovým tématem celého filmu. To, co jsem tehdy neviděl, je děsivé a oslnivé zároveň. Divadelní stylizace vícehlasí životních dramat na policejní stanici připomíná vlnu, která by se sama ráda zapřela a změnila se v šumějící vydechnutí, ale není jí přáno: musí zaplavit příkopy, louky a pole, kopce, vrchy a hory – a až to mlčení, které se rozezní nad hladinou, kterou nezbrázdí žádná archa, jí skutečně uleví. Nesděluje se v něm jen to, že rodiče nerozumějí svým dětem a děti svým rodičům, ani že děti hlouběji nahlížejí do hnusných příkopů, které určují (ne jen lemují) jejich životní cestu (než je přeskočí a vběhnou za ohrady mezi krávy anebo po čisté louce rovnou k lesu, lhostejno že k nízkému, a že se v něm poškrábou), ale, ale i zcela zřetelně zde zaznívá i to, že vedle rodiny pozbyla smyslu i smrt – ba i život! A v tom je tragédie: že se svět hodnotí jen podle kostýmů, že maska převážila osobnost, že velkorysost může být vnímána jako slabost, a že život může být jen – prohrou. Další minuty pak svědčí o touze, lásce, špíně, hladu, přesycenosti, prostě o všem, s čím se setká ten, kdo jezdí rychle, i ten, kdo dodržuje pravidla. Tepot Řádu však ani nezašumí: divadlo je všudypřítomné, maskuje se jím strach z odpovědnosti, z následků vlastního hraní, naplňuje dětinskost adolescence, kdy se život stává zpaměti recitovanou nemravnou básní. Promiskuita, násilí, drogy jsou chladnými gejzíry ohňostrojů, které slepým, ale vidoucím, ozařují jejich scestí. Podle zní jen fráze, které přehluší i lži, za něž by v tu chvíli byl leckdo i vděčen. James Dean je vtělená prostota: jeho postava roste, jedná a žije jako rostlina, která neví nic o změnách ročních období: choulí se i povstává, vadne i kvete. V té běli, do níž se celý film noří, se jeho rudá bunda rozvíjí jako svatá lež křídel. Není divu, že se tento snímek stal výzvou, lhostejno jak vyslyšenou, k cestě – k tomu žít přítomností – jako příroda i jako čas. Žel ty cesty, které jsou předurčeny k stoupání, nejednou rozryje čarodějný nůž… (07.10.2017)

Vždy ma poteší, keď si môžem po mnohých rokoch opätovne pozrieť film, ktorý ma v mladosti nadchol. Tentoraz ma potešila ČT2 zaradením Rebela bez príčiny do svojho dnešného programu. Potiaľ dobré správy. Zlou správou je, že som 111 minút márne hľadal dôvody niekdajšieho nadšenia. Iste, James Dean mal nepopierateľnú charizmu. A červenú bundu k tomu. Natalie Wood bola krásnou ženou. Ale všetko ostatné dosahovalo po tých rokoch najviac priemeru. Takže resumé znie: dve hviezdičky dolu a z Top 100 von. Je mi to ľúto, ale nostalgia do hodnotení, ani komentárov nepatrí. (11.10.2011)

Emocionálně zmatený hošan. Zase se opil a popral. Skončil na policejní stanici, na které zrovna probíhá výpověď rozrušené Judy i mladíka Platóna, nad kterým visí obvinění ze zabití štěňat. Vzdorující trio. Evidentně je všechny spojuje zoufalá snaha najít své místo ve společnosti i úzkost z budoucnosti. A nepochopení ze strany dospělých, rodičů především. Pečlivé domácí hospodyňky a bodří otcové. Dům vedle domu, skoro jako přes kopírák. Dá se v nich najít hned několik paralel k dnešku. Naštvaný vzbouřenec James Dean zrovna nastoupil na novou školu a hned se dostal do problémů, protože odmítá být zbabělým kuřetem. Několik momentů silných (hazardující závody nad útesem, naháněná Platóna trojicí mladíků), charismatický teenager v džínách Dean s cigaretou přilepenou na rtu se pak po premiéře (které se kvůli smrtelné autonehodě nedožil) stává absolutním symbolem. (01.08.2020)

Téma rebelie, kterým se zabývá 31. ročník LFŠ v Uh. Hradišti, bylo odstartováno tímto dílem. Padesát let od svého vzniku však už Rebel bez příčiny hodně ztratil ze své působivosti, kterou spolehlivě zásoboval diváky, sedící v kině dvě generace přede mnou. Ti si rozhodně hrdinské postavení se mladého frajera v (dnes odporně kýčovité) červené nylonce proti partě ještě větších frajerů, rozhodně užili. Jenomže z pohledu dnešního diváka je scénář Stewarta Sterna silně naivní a bez špetky nápadu se tak děj stává odhadnutelný na dlouhé minuty dopředu a režisér Nicholas Ray zase nepředkládá nic jiného než suchou rozprávku, ve které navíc nechává herce občas silně přehrávat, Jamese Deana nevyjímaje. Toto hodnocení je navíc objektivní až po uplynutí první půlhodiny filmu, ve které mě nuda ukolébávala ke spaní. Takže jediné co opravdu nezestárlo, je výrok jednoho z dobových kritiků filmu, který film v nadsázce přejmenoval na „Příčinu bez rebela“, což skvěle vystihuje to, co by se dalo rozepsat na mnoho dalších řádků. (23.07.2005)