Rampa

Krásne som si zaspomínal na časy môjho detstva, keď som si raz v knižnici požičal knihu o Davidovi Lynchovi a dlho som si prezeral znepokojivé čiernobiele fotografií z Eraserhead, Slonieho muža, Duny a ďalších a predstavoval som si ako asi vyzerá skutočný film. La Jetée má možno až príliš svižné tempo zobrazovania snímkov a divák nemá čas si ich poriadne prehliadnuť. Na druhej strane scéna z múzea bola až príliš rozvláčna. (14.12.2009)

Veľmi zvláštne, experimentálne dielo, stále rozmýšľam, čo si mám o ňom vlastne  myslieť. Určite to má pár intenzívnych závanov atmosféry (veľmi pôsobivá je scéna "rozpohybovania sa"), na iných miestach sa mi to ale javí len ako nezáživná slide-show, ako demo verzia k budúcemu dielu. A nemôžem si pomôcť, ale tí herci na mňa pôsobia dosť statickým dojmom. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (14.12.2021)

Gilliamových 12 opic mnohem lépe využilo tématu Rampy, celovečerní formát dokázal plněji rozvinout zápletku, ale filmu Chrise Markera zase nemůžeme upřít prvenství a nesmírnou originalitu. Rovným dílem příběhu i formy. Je překvapivé, jak dobře může fungovat na poli pouhých 26 minut příběh vyprávěný pomocí fotek! (17.03.2010)

Film, ktory stoji za to vidiet uz len koli tym nadhernym cierno-bielym fotografiam. Na ponurej, hlbokej atmosere postaveny snimok, ktory sice pouziva minimalisticke obrazove prostriedky, zato vsak vo vasej hlave sa "rozprestrie" a zaplni vam ju mnohymi myslienkami a uvahami. Velmi nezvicajny, pohlcujuci zazitok, odlisny od vsetkeho, co som videl pred tym. (8.8/10) (07.10.2007)

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)