Hranica

Zásadní zpověď o současnosti, o nás především. Bolestně aktuální snímek z kategorie "současná společenská témata", u Agnieszky Holland s jasným přesahem na historii lidské civilizace přinejmenším tu moderní ve dvacátém století. Může to být nepříjemný pohled, ale to někdy pohled do zrcadla bývá. Dokud se někdy nekoukneme i sami na sebe, můžeme jen těžko hodnotit ostatní. Připomene Nabarvené ptáče. Nejen barevnými odstíny . (28.02.2024)

Tvrdiť, že tento film je nestranný, je rovnako zavádzajúce, ako vyhlasovať, že je nepravdivý. ___ Že Hollandová umí, sme vedeli... ale ani mi nenapadlo, že prinesie tak sviežo a neprikrášlene vyjadrený osobný postoj v jednej konkrétnej otázke. Pretože nejde ani tak o to, čo si kto myslí a či s jej pohľadom súhlasí, ako o to, či zdieľa povedomie o nejakom spoločnom, súčasne civilizačnom, vnímaní ľudskosti. Pre mňa osobne to bola neuveriteľne presvedčivá ukážka každodenného, skutočného pekla, do ktorého sa môže až prekvapivo ľahko dostať hocijaký človek, zdrvujúce zobrazenie toho, čo sa možno nie úplne takto, ale určite v nejakej podobe a forme deje - a práve tu, v našej blízkosti - a čoho obsahom sú opäť konkrétne ľudské životy, skutočnosť, na ktorú my, nepostihnutí, ochotne zabúdame. Tvorcovia ich tu zopár ukázali, dali anonymným číslam tvár, strhli z utečencov závoj ignorantstva, ľahostajnosti a dehumanizácie. Je to postoj angažovaný - inak by tej téme nevenovali pozornosť - a je navýsosť aktuálny. Či - a do akej miery - je pravdivý, stojí za zistenie. Ale hoci sa vo filme nájde množstvo diskutabilných momentov, trochu prepálených alebo nedávajúcich dostatočne priestor iným stranám, jasne a efektne vyjadrený postoj a majstrovská umelecká úroveň sú tu neoddiskutovateľné. Mňa HRANICA rozbila na kúsočky ako už dávno žiadny film, a to aj - alebo hlavne preto - že pôsobivo stavia zrkadlo vlastnému svedomiu každého jedného diváka. A už dávno som nevidel nápaditú formu tak výborne pracovať v službe príbehu, ktorý má širokú, ak nie všeobecnú platnosť v prípade tak veľmi aktuálnej témy. Aj vďaka svojej kontroverznosti v zmysle jasne a odvážne vyjadreného postoja je toto v pravom slova zmysle veľký film a nesmierne dôležitý v našom dnešnom, morálne sa rozpadajúcom svete, pomaly neschopnom sa zjednotiť aj na základných princípoch. A môžeme diskutovať o všetkých argumentoch, ktoré aj tu padajú v komentároch uživateľov, čo dávajú "odpad". Ale nemali by sme pochybovať o hodnote alebo definícií ľudskosti, ktorý HRANICA tematizuje, ak nechceme rovno priznať, že ju nerešpektujeme a že / pretože sa nás nedotýka....  P.S. Okrem iného tu Poliaci opäť dokázali, aké obmedzené, provinčné a bezvýznamné sú tie naše slovenské a (väčšinou) české filmy. Podľa mňa to je jasný kandidát na veľa festivalových víťazstiev, pretože aj v dnešnej filmovej záplave je ich málo takto aktivistických, kombinujúcich pritom silnú aktuálnu tému a výsostne umelecké spracovanie. (30.10.2023)

Agnieszka Holland je kvůli svému nejnovějšímu snímku v rodném Polsku velmi tvrdě odsuzována vládními představiteli i prezidentem, nemůže si ale stěžovat na úspěch u diváků ani u odborné kritiky. Není to jednoduchá podívaná ani z hlediska obsahu, ani z hlediska formy (černobílý obraz, téměř dvě a půl hodiny dlouhá stopáž). Režisérce je vyčítána neobjektivita, na druhou stranu netočila dokument, ale fiktivní drama na motivy skutečných událostí (a natáčení předcházely dlouhé rozhovory nejen s uprchlíky, ale také s pohraničníky a obyvateli pohraničí). Divák si musí udělat názor sám. Já už se do druhé projekce nepohrnu, ale některé scény mám pořád v hlavě. (20.11.2023)

Takřka to nejhorší, co se tomuto tématu mohlo stát. Příšerně napsaný pamflet, který působí jako odškrávací seznam těžkostí jeho aktérů, kde nejdůležitější bylo ani jednu z nich neopomenout. V poslední fázi se pak film překlene do odbojářského žánru, kde postavy najednou působí jak archetypy z young-adults filmů, přičemž tato část je vlastně opsaná synopse fiktivní budovatelské hry Havíř a Markéta: vyhořelá psychiatrička starající se o zpovykané hysterické měšťáky je svědkem příkoří na nevinných utečencích. Uvědomí si tak, že svět potřebuje méně psychologů, zato více přiložit ruku k dílu na poli guerillové solidarity. Stupidní jazyk tohoto filmu poslouží jen jako další kámen v kulturních válkách, protože jeho obliba či neobliba bude vycházet čistě z vaší pozice vůči tématu. Film jinak totiž nemá sám žádnou uměleckou hodnotu. Chcete-li vědět, jak se má pracovat s nějakou historickou či společenskou katastrofou, tedy jako brutální a chaotickou eskalací hlouposti a vnitřní prázdnouty, podívejte se na Saul Fia nebo Jupiter Holdja (16.01.2024)