Život je krásny

Ve čtyřicátých letech vznikly v Americe opravdové klenoty, a tenhle film rozhodně patří mezi ně. Doba, kdy se točily filmy hlavně kvůli skvělým lidským příběhům a "boxoffice" byl až na druhém místě. Tehdy mohli vzniknout filmy jako je tenhle - filmy které pohladí na duši a které (pokud nemáte srdce z kamene) jsou schopny vyvolat ty nejsilnější emoce. Nezapomenutelný snímek ! ... P.S. Tuhle klasiku jsem si sehnal (horko těžko) bohužel až teď (podzim 2007). To úsilí za to stálo :) (16.10.2007)

Schopnosť dojať diváka poukázaním na Charakter je zjavná a tak populárna, že Život je krásny patrí k americkej rodinnej televíznej Vianočnej pohode. Čosi ako v našich geografických šírkach Tri oriešky pre popolušku, Perinbaba alebo Mrazík. Nuž ale, ak sa na zápletku pozriem podrobnejšie, čo spôsobí hlavný emočný zlom? Nuž: nedostatok peňazí. Rodina plače, tata zúri, demoluje zariadenie domu a ide sa o Vianociach hodiť do rozbúrenej rieky. Všetko len pre stratené prachy. Áno, uvedomí si, že nie sú všetko. No scenár pod rafinovanou tézou: "V núdzi spoznáš priateľa" ťahá myseľ diváka záverečnými výjavmi práve k tomu, že mať peniaze = šťastie, rodina, pohoda. Takže, hoci naozaj dojímavý a slzopudný film, stále pevne ukotvený v propagácii najsilnejšej drogy a jej hromadenia - peňazí. S pridaným morálnym imperatívom: správne zarábajúci podnikateľ je zároveň humanista, ľudský, pozorný, vnímavý, nápomocný a citlivý. Hodnotenie by teda malo oscilovať kdesi v priemere. No za okúzľujúcu vetu černošskej darkyne v závere: "Tu máte peniaze, čo som sporila na rozvod, keby som sa niekedy do budúcna vydala.", dávam vianočnú hviezdu navyše. (26.12.2021)

„Život je krásný“, to je snad to nejčistší a nejhlubší spojení „světského“ a duchovního dramatu, s jakým jsem se dosud setkal. Oba pomyslné žánry – či spíše umělecké tendence (určené odlišně magnetizovanými hledisky) – se v něm dokonale sjednocují, a jednoznačně tak vypovídají o světě hmatatelně naplněném Boží láskou, v němž není nesnadné propadnout beznadějí – přímo do záchranné sítě husté (či řídké) láskou lidskou, tou, kterou sám člověk dosud stačil rozdat. Důvěrným vhledem do prostého osudu poskytuje divákovi nepatetické memento a podnět k sebereflexi – podobně jako jiné poválečné neortodoxně duchovně orientované filmy jako Monsieur Vincent nebo Nelitujeme svého mládí. Souzní s aktuální kritikou západního měšťáckého individualismu, shledávaného jednou z hlavních příčin druhé světové války, a navrhují proti němu – obrodnou, spásnou a osvobozující – alternativu v sebeobětování. Na rozdíl od zmíněných podobných děl ovšem Caprův první poválečný hraný snímek překvapuje humorem – barvitě prostínovaným, jímž se – nijak snižovaná – náboženská dimenze zdůvěrňuje a rozšiřuje i na místa nejprofánnější – mezi nás – a posvěcuje je – námi. (14.07.2016)

Tak tohle je ono!!!! To je přesně ten druh filmu, jaký můžu... Plný příjemného, místy krásně ironického humoru, zároveň nádherně nepodlézavý film o jednom velice dobrém člověku, který se díky svým zásadám dostane až na samé dno... A když už to vypadá na konec, přiřítí se anděl Clarence (s I.Q. králíka :-D) a ukáže mu, co vše by se událo (resp. neudálo), kdyby se náš hlavní hrdina nikdy nenarodil.... Nevím jak vás, ale mě ten film jak rozesmál, tak i hluboce dojal... (20.12.2009)

Propracovaný, brilantně napsaný a stylisticky natočený film. Takřka dvou a čtvrt hodinové vyprávění s precizním kauzálním propojením všech prvků, v němž rána stíhá ránu a každý okamžik má své pevné místo v organizaci filmu. Život je krásný vlastně vůbec není tak "krásný" a "kladný", jak se tvrdí. Naopak jde o relativně depresivní dílo o tom, že naděje jsou falešné iluze a že pokud máte být skutečně dobrým člověkem, musíte obětovat vlastní sny. Frank Capra představuje fikční svět, kde s poctivostí nejen nedojdete nejdál, ale nedojdete skoro nikam a jediným zadostiučiněním může být poznání, že bez vás by byl daleko horším místem. Navíc se do té doby nikdo neodvážil spojit příběh o síle rodiny a amerického maloměsta s nejtemnějšími vizemi filmů noir, přičemž se během jedné půl hodiny poruší mnohá klasická narativní pravidla. Konec je sice šťastný... ale současně zatraceně ironický. PS: Film existuje i ve zrůdné kolorované verzi (střílet!), která je devátým kruhem pekla de facto vždy - ale v tomto případě navíc zásadním způsobem deformuje stylistické strategie v celku filmové formy, takže rozhodně doporučuji vidět jen původní černobílou podobu. (03.05.2005)