Réžia:
Aki KaurismäkiScenár:
Aki KaurismäkiKamera:
Timo SalminenHrajú:
Jussi Vatanen, Alma Pöysti, Janne Hyytiäinen, Nuppu Koivu, Matti Onnismaa, Martti Suosalo, Sakari Kuosmanen, Alina TomnikovVOD (1)
Obsahy(2)
Zamestnankyňa v supermarkete Ansa je čistá duša a svojou prítomnosťou rozžiari každý priestor, kam vkročí. Šarmantný robotník Holappa žije na ubytovni a rád trávi čas s fľaškou pálenky. Jedného dňa medzi nimi za zvukov rock’n’rollového karaoke preskočí iskra a títo dvaja vydedenci majú konečne šancu na večnú lásku. Dokážu však zdolať nástrahy v podobe nesmelosti, stratených telefónnych čísel, neznalosti mien a adries, mužovej príchylnosti k alkoholu a všeobecnej tendencie života klásť prekážky tým, ktorí hľadajú svoje šťastie? (ASFK)
(viac)Videá (4)
Recenzie (86)
To je tak divný až je to hezký. Nejlepší reklama na Finsko, co jsem viděl. Lidi se zmrzlými tvářemi nevyjadřující žádné emoce (jednou za celý film tam byl opravdový úsměv). Výprava by si zasloužila Oscara, protože tohle vizuálem trumfuje snad i devadesátky v České republice. Ve více než polovině filmu někdo kouří nebo leje a ten kdo psal dialogy rozhodně nebyl mluvka. Fascinující jsou záběry na hospodu, kde všichni pořád lejou, kouří a nikdo nemluví. Způsob randění je očividně taky trochu jiný. Zajímalo by mě jak moc je to přehnané a jak moc tohle vyjadřuje Finskou náturu. Zajímalo by mě zda se tenhle film může promítat v Rusku, protože komentářů k válce je tam víc než dost. Kdyby tam nebyly tak ani nevíme zda se film odehrává teď nebo 40 let zpátky. Doporučuju! ()
Fíni sú super, ani záclony si v domoch nedávajú, nech sa každý kuká, veď aj tak každý chlastá, nie je čo skrývať. Táto romanca medzi lúzrami je čistá festivalovka, ktorá siaha po oceneniach. Na takúto dvojicu sa bežne nenarazí a už vôbec nie vo Fínsku. Veď sa to aj v originále volá "Padajúce lístie" a to vo Fínsku sú pritom skôr diery v zamrznutých jazerách. Sila alebo skôr celý obsah filmu je vo výborne vypracovaných dialógoch, na mnohých narážkach sa dá zasmiať a pritom sa nesmeje nikto, tu u Fínov tiež nevídať tak často. Nie je to ale film pre každého, to artové podivínstvo nezaujme každého, ale aspoň to nie je typická festivalová zlátanina s povinnou korektnosťou, ktorou ideme za cenami, lebo veď sám Kaurismäki prekvapuje vo svojej názorovej rovine, keď bol proti vstupu Fínska do NATO a vyzval aj Izrael na ukončenie násilia v Gaze. Obávam sa však, že mnohí film nadhodnocujú len preto, aby sa necítili hlúpo, lebo každý chce byť rozumbrada. ()
(5,5/10). Karaoke Blues vkládám do šuplíčku s nápisem - "festivalovky, které nejsou pro mě". Finský film je ryze autorským filmem, který vzdává hold filmům a dává to najevo nepřeberným množstvím pomrknutí. Režisér Aki Kaurismäki byl pro mě naprostou neznámou a do této chvíle jsem neviděl ani jeden z jeho filmů. Po zhlédnutí jeho posledního počinu Karaoke Blues se obávám, že to byl první a zároveň poslední film, který jsem od tohoto svojského režiséra viděl. Ten suchý finský humor pro mě nebyl úplně ideálním šálkem kávy. Možná to bude znít trochu zvláštně, ale já jsem ve výsledku opravdu rád, že jsem měl možnost tento snímek vidět. Ukázalo mi to, že někdy vám styly režisérů nemusí sednout a to je vlastně na filmovém průmyslu to nejkrásnější. Máme tady filmy, které se líbí většině diváckého publika - "mainstream filmy". Potom jsou tady však filmy pro náročnější diváky, u kterých jdete do značnějšího rizika. Buď si tento film zamilujete díky jeho unikátnímu stylu a odlišnosti, nebo se po skončení filmu budete cítit jako zpráskaný pes. V mém případě bylo Karaoke Blues ten druhý případ, ale to vůbec nevadí. Film si i beze mě najde diváky, které osloví a oni ocení jeho kvality, které jsou nezpochybnitelné. Je to melancholické svědectví o tom, že člověk může najít lásku i v pokročilém věku. Nikdy to však nepůjde bez obětí na jedné, nebo druhé straně. Bez toho by láska neměla žádnou váhu a lidé by si jí poté tolik nepovažovali. Nezbývá nic jiného, než si vážit lidí, kteří nám do života vlévají tuto aktivní sílu člověka, bez které bychom tu vlastně ani nebyli. "My father died of drink. So did my brother. My mother died of grief. I like you a lot, but I won’t take a drunk. - And I don’t take orders." ()
Je to trapné, ale zrovna na Godarda jsem si po filmu vzpomněl v tom, jak jednou na otázku o čem je jeden z jeho filmů, novináři odpověděl, že je o tom, jak se chlapec zamiluje do dívky a je tam pes. U něj to samozřejmě nebylo tak jednoduché, ale vlastně tím ideálně popsal tento Kaurismäkiho snímek. Přitom to je vlastně ten nejčernější humor o tom, jak všechny negativní aspekty světa nejvíce doléhají na ty, kteří od něj chtějí nejméně. PS: je legrační sledovat zdejší festivalové nadšení z 81 minut trvajícího čitelného evropského filmu, který se tam mezi tříhodinovými altajskými experimenty skvěl jako růže mezi bodláčím, stejně jako bylo včera na předpremiéře ve fancy pantsy butique kině Přítomnost legrační sledovat daleko rezervovanější reakce od lidí, kteří film sledovali přes rameno finského diplomatického atašé s kyblíkem šampaňského po ruce. Ironičtější prostředí pro film spadající do režisérovi proletářské trilogie bys nevymyslel. PPS: Thoughts and prayers jdou za tvůrcema plakátů k filmu, kteří tam do toho výjevu, naroubovali toho čokla, přičemž český plakát ho má o celé dvě řady blíže než americký plakát, přičemž český pes má zasmušilejší výraz než ten americký, který je takový žoviální, čtverácký. PPS: Proč se to v česku jmenuje úplně random Karaoke Blues, zatímco všude jinde se to překládá správně jako "Spadlé listy"? ()
RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues - Českokrumlovský deník Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není. ()
Galéria (16)
Zaujímavosti (17)
- Ide o pokračovanie Kaurismäkiho série Proletariát, ktorá bola pôvodne plánovaná ako trilógia a má za sebou tri staršie filmy: Tiene v raji (1986), Ariel (1988) a Dievča zo zápalkárne (1990). (Arsenal83)
- Ansa (Alma Pöysti) a Holappa (Jussi Vatanen) sledují v kině film Mrtví neumírají z roku 2019. (EKLEKTIK)
- Vonku pri kine možno vidieť plagát k filmu Puto najsilnejšie (1945), ktorý má s týmto filmom veľa spoločných tém. (Arsenal83)
Reklama