Banšun
Obsahy(1)
Mladá Noriko se příkladně stará o svého starého otce. Příbuznými je ale přemlouvána k tomu, aby se řádně vdala a měla již vlastní rodinu. Noriko svatbu ale odmítá s poukazem na nutnost péče o otce. ke svatbě nakonec dojde pod laskavou otcovou domluvou, který se po svatbě vrátí do opuštěného domu... Tento snímek je v Ozuově filmografii asi nejvíce zaměřen na konfrontaci tradičních japonských hodnot s moderní společností a liberálním pojetím rodiny. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (31)
Banšun pro mě byl branou do světa Ozuových filmů a vlastně i filmů zabývajících se tématem soudobé japonské rodiny. Zrcadlí se v nich ovšem role člověka ve společnosti a životě jako takovém, jehož je rodina neodmyslitelnou součástí. Život člověka má své neměnné rituály a stejně jako se stále opakují roční období a vůbec proměny přírody, lidé se rodí, vstupují do manželství, přivádějí na svět potomky a umírají, jen aby totéž čekalo další generaci. Neděje se tak ale lehce; Noriko má krásný vztah se svým otcem a vystačí si navzájem, přesto je okolnosti nutí ke změně; dcera musí otce opustit, aby si našla manžela a pokusila se o „nové štěstí“. V mnoha scénách - ať už v interiérech či ulicích města – visí hodiny, neustále připomínající nezadržitelnost běhu času a nutnost vypořádat se s ním. A štěstí skutečně je k nalezení; ono smíření či podřízení se přirozenému řádu neústí v beznaděj - otec zůstává na konci filmu v domě sám, ale nelze prostě říct, že je nešťastný - a dokonce lze Ozuovy filmy považovat za hřejivé a příjemné. Pro mne jde ale o výrazně hořko-sladké vyznění, vespod se ozývají tóny doprovázející tuto životní filosofii, jež i tento film převažují na stranu „skličující“. Zajímavé je v tomto ohledu promyslet, že jak Jasudžiro Ozu, tak Secuko Hara nikdy do manželství nevstoupili. Ona a Čišu Rju se pro věci vyřčené i nevyřčené, jež jsou v Banšunu přítomny, pro mne od této chvíle stali ideálem dvojice dcera-otec a např. při četbě Jama no oto (skvělou filmovou adaptaci vytvořil Mikio Naruse) jsem si z míst hlavních aktérů nedovedl odmyslit právě je dva. Secuko zde oproti jiným Ozuovým filmům hraje živěji, více projevuje emoce – stále však v mezích vkusného minimalismu - a její „protest“ spojený s návštěvou divadla je skvostný. Oproti závěrečnému dílu trilogie (Tókjó Monogatari), jenž je v mých očích zatím režisérovým vrcholem, je Banšun „jednodušší“, nepracuje s tolika motivy (i když je proto, jak správně podotýká FrankieCZ, emočně hlubší) a kvalitativně je asi o malinko níž, přesto ho mám raději (možná i proto, že byl první). ()
Film začal skoro jako nevinná veselohra, ne nijak zvlášť odlišná od našich předválečných žánrovek, ale později se začal měnit v příjemné drama (společně s tím i obličejová mimika hlavní hrdinky; překvapivě mě docela fascinovalo, jak se dokáže někdo tak dlouho zvláštně usmívat a pak být najednou skoro až do konce filmu vážný). A líbil se mi i vývoj děje, kdy se počáteční zdánlivá předvídatelnost vytratila a snímek skončil jinak, než by si divák po pár minutách mohl myslet (a vlastně i hezky). A přestože jde v podstatě o docela obyčejný příběh, dokáže velmi dobře vtáhnout a nabídnout několik zajímavých postav a vztahy mezi nimi. Slabší 4* a nebýt faktu, že mě asijská kinematografie nijak zvlášť nepřitahuje, zajímal bych se o tohoto pana režiséra více. ()
Jeden z mála japonských filmov, ktorý som videl, a ktorý nebol od Kurosawu. Film, ktorý ma príliš nezaujal, pretože bol obvykle japonsky pridlhý, bez deja a pripomínal mi nejaký variant reality show. Veľa klaňania, veľa náznakov, veľa domácich i spoločenských rituálov. Neprekážalo mi to, ale fanúšika tejto podoby japonských filmov to zo mňa neurobí. V podstate som obdivoval iba ich sed na pätách, ktorý je vďaka operovaným kolenám pre mňa nedostižný. ()
Z historického kontextu je možné film považovat za celkem progresivní a stylisticky inovativní (Ozu se ve svých poválečných filmech zaměřoval zejména na vztah otec-dcera). Pozdní jaro lze použít jako jeden z ideálních příkladů Ozuova přístupu, využívá zde nejvíce stylistických prvků typických pro jeho dílo (příklady uvádím v komentáři u Příběhu z Tokia). Ozuův moderní pohled je především o prezentování japonské rodiny a jejích hodnot, kdy podle Ozua rodina není jednotný, neměnný patriarchální celek, ale její obraz se radikálně změnil pod vlivem Západu. Podle našich měřítek by postava otce měla být klasickým vyobrazením tradičních japonských hodnot, ve skutečnosti ale reprezentuje nové představy o manželství a rodině. Západní kritici film mnohokrát mylně posuzovali jako konzervativní, k této domněnce je mohlo vést několik aspektů – např. časté vyobrazení čajového obřadu a jeho odkazů k zenové filozofii, nicméně čajový obřad byl postupem doby zpopularizován a už u něj nešlo o samotnou kontemplaci či nějakou estetickou zkušenost. Ozuův tvůrčí záměr (typický pro celou jeho kariéru) nebyl takový, aby záběry podporovaly divákovu narativní aktivitu, ale aby upoutávaly pozornost samy na sebe, jinými slovy stávaly se parametry. Zejména v poválečných Ozuových filmech přitom divák musí pro pochopení celé formy vnímat nejen jeho příběh, ale i styl (pomalý způsob vyprávění, temporytmus jednotlivých scén, jiné plynutí času, jeho zjevná přítomnost - teď a tady). ()
Měl jsem chuť na nějakou kanonickou klasiku a volba padla na mého druhého Ozua. Upřímně jsem nečekal, že mě Pozdní jaro tak dostane, jelikož jsem si zatím nebyl jistý, zda mi režisérův styl zcela vyhovuje, ale je to právě jeden z těch filmů, do kterého se zavrtáváte sice velmi pomalu, ale zato jistě. A na konci se dostaví neodbytný pocit, že tak lidskému a čistému filmu, hořkosladkému jako život sám, se snad ani nedá nic vytknout - je to vlastně posmutnělá meditace o nemožnosti úniku a nutnosti se neustále podřizovat nepsaným společenským pravidlům, přestože to hlava i srdce cítí jinak. Fantastické herecké výkony hlavní dvojice, zejména Čišú Rjúa jsem doslova hltal v každé scéně. Jinak mě docela překvapilo, do jaké míry bylo už v roce 1949 Japonsko ovlivněné západem - baseball, Coca Cola, Gary Cooper, koncert klasické hudby, smokingy na svatbě. A ještě jedna poznámka - Ozu je borec už jenom kvůli tomu, jak film oprostil od jakéhokoliv balastu - například neukáže seznámení, svatbu a dokonce ani samotného ženicha, protože by to prostě nesloužilo příběhu a nijak by jej to neobohatilo. Z tohoto by si mělo vzít příklad mnoho dnešních filmařů. ()
Reklama