Lady Snowblood

Z odstupom času som sa k tomu vrátil. A musím povedať, že to viem oceniť teraz podstatne viac. Je to žánrovka ako vyšitá. Príbeh o pomste, kde sa nájde všetko - striekajúca krv, silné vzťahy, učiteľ, kulisy s nádhernou kompozíciou ( jazero, zasnežený úvod) perfektná hudba, chutná Meiko Kadži v ústrednej úlohe a akýsi komiksový feeling, ktorý sa nesie celým príbehom. Tošija Fudžita vytvoril béčko ako prasa. V určitom smere ho spopularizoval Tarantino. A keď sa k nemu teraz človek vráti, nedajú sa mu uprieť určité kvality. Má to v sebe aj napriek rôznym kŕčovitým scénam alebo aj kvôli prehrávaniu, určité čaro a skrytú poetiku. Tá hra svetla a tmy, ticha a hudby, ten rozprávač čo to celé dostáva do pozície umeleckého diela. Neviem. Sadlo mi to. Oprávnene sa to stáva inšpiráciou a citáciou. Je z toho cítiť, že to bolo robené s dobrým úmyslom. (26.10.2015)

Skupina padouchů přepadne manžele - manžel je brutálně zavražděn, žena několikrát znásilněna. Pomsta má však netradiční podobu, protože ačkoliv se znásilněná žena jednomu z padouchů pomstí, rozhodne si nechat "udělat" potomka, aby se mohl mstít za ni. A tak když krátce po porodu zemře, její dcera se stane nástrojem pomsty - ve skutečnosti ničím jiným než nástrojem ani není. Projde přísným výcvikem a stane se z ní stroj na zabíjení, spíše terminátor s mečem než člověk. Jde od padoucha k padouchovi, a když je tento náhodou mrtvý, případně se zabije krátce před jejím příchodem, jako by musela mít pocit, že ho skutečně zabila. V případě hrobu ranou meče poškodí náhrobní kámen, pokud se padouch zabil před jejím příchodem, přetne jeho mrtvé tělo v půli. Paradoxně nemá ke svému jednání žádnou skutečnou motivaci - jí nikdo neublížil a vzhledem k výchově, kterou prošla, ani nemůže vědět, co rodičovská láska je (rodiče ani nikdy nepoznala). Nelineárně (v kapitolách) vyprávěná Lady Snowblood je typickým představitelem exploatačních japonských filmů osmdesátých let - rychlé transfokace, krvavé atrakce, samoúčelné efekty (dvojexpozice s komiksem; zrychlování a zpomalování). (13.01.2006)

Najkrvavejší samurajský film aký som zatiaľ videl (ale pravda je taká že som ich až toľko nevidel). Prirovnávanie k Tarantinovmu Kill Bill je namieste pretože si do svojho opusu s tohoto filmu vypožičal až nepekne veľ. Ako nápad tak aj samotný ústredný motív hudby a konštrukciu deja vyrozprávanú v kapitolách. (Je toho dosť.) Na rok 1973 sú tu extrémne vydarené krvilačné scény pri ktorých až prehnane striekajú z protivníkov litre a litre realisticky vyzerajúcej krvi. Nechýba sekanie končatín, štýlové samurajské postoje seky a mnoho iného. Scéna pri ktorej obesenec prišiel o pól trupu či boss o dve ruky naraz ma dostali. Jediné čo troška kazí dojem je dĺžka. Prvých 30 minút filmu vyznie ako obsah predchádzajúcej časti tu by som sa nebál keby išlo o 3 hodinový epos. (15.08.2013)

Béčko, které inspirovalo Tarantina. Nic víc, nic míň. Pokus o složitější narativní strukturu selhává (kdo nakonec napsal čtvrtou kapitolu?), gore efekty jsou dost směšné, dialogy značně cheesy, a režie těžkopádná. Vzhledem k tomu, že trojdílná manga, která byla předlohou filmu a vycházela na pokračování v japonské obdobě Playboye, má skoro tisíc pět set stran, zatímco film byl nízkorozpočtový, není se čemu divit. Nemohu srovnávat s ostatními díly japonského explotation, protože Shurayuki hime je jediné dílko, které jsem zatím z tohoto žánru shlédl, a tak dávám tři hvězdy spíše za úvodní song Shura no Hana (zpěv Meiko Kadži mě zaujal více než její herectví). (30.11.2016)

Vzhledem ke stáří filmu velmi povedená revenge story, dosti ve stylu "Lone wolfa, potažmo Shogun Assassina". Nevýhodou je však nulové zvládání bojového umění hlavní hrdinkou. Naopak Musím vyzdvihnout pomalé a dusné tempo filmu, explotation prvky a klasická cesta za pomstou bez jakýchkoliv citů nebo myšlenek na něco jiného. Předloha pro Tarantinovského "Kill Billa" ... (20.12.2007)