Povídka malostranská

Režisér Krejčík si nejspíš sedl nad Nerudovou povídkou "Figurky", polovinu proškrtal a druhou polovinu upravil podle sebe. "Ta druhá", kterou jsme viděli se vyznačuje nadměrným akcentováním "figurek" (nejvíc snad paní konduktérové, ale i ostatní ženy toho nejsou ušetřeny, muži jsou věrohodnější), jejich posunem z tragikomična do komična; nerudovská fabulace (Hrabal v ní musel mít přímou inspiraci, a James Joyce zde mohl mít svého "Odyseáčka") se mění v krejčíkovskou. Podprahové myšlenky mě ale vedou k té druhé, nezfilmované části, jaky by film mohl vypadat, kdyby Krejčík vyškrtl třeba jen celkem nepřesvědčivý "souboj" a nahradil ho scénou/scénami z hospody, kam se zmatený student často uchyloval. Na ukázku přepisuji jeden z dialogů (vydání Státní nakladatelství dětské knihy - chudáci dětí!, byť od 12 let - z roku 1965): "Máme teď pěkné počasí." míním, aby řeč neusnula. - Eh co, když je pěknějdou lidé na procházku a hostince jsou prázdné. Já si dnes odpoledne také vyšel do ulic, ale brzy jsem se vrátil. Slunce mě hřálo do zad, a když mě hřeje slunce do zad, je vždycky bouřka. Dnes ale nebyla." - Hryžu si rty. "No ve městě", míním zas, "neškodí prochazečům bouřka nebo désť. Deštník pomuže." - "Já neměl deštník." - "Tedy se jde trochu rychleji domů." - "Když jdu rychleji, tak se přece neprocházím!" - "Tedy se vstoupne pro chvilkový jarní déšť trochu někam do průjezdu." - "Když stojím v průjezdě, tak se přec neprocházím také!".... Pozn.: Omšelý dům má neslučitelně hezkou zahradu. Kvete v ní především celík kanadský, invazní rostlina, která tu byla už za Nerudy. (25.09.2018)

"Tiší sousedé, idylická zákoutí, odlehlé uličky, kvetoucí zahrady. To je krása...." Všechny ty romantické představy mladého advokátního koncipienta (typická role pro Jiřího Menzela) vezmou rychlé za své. V domě, kde našel svůj nový podnájem, se totiž setkává s celou řadou roztodivných figurek. Z doktora práv se tak pomalu stává "doktorem lidských duší", jenž na vlastní kůži pocítí, že "každý z nás je trochu blázen, někdo víc, někdo míň ale každý člověk je trochu blázen". I o samotném panu režisérovi Krejčíkovi kolují doslova zkazky o tom, jaký to byl pěkný svéráz. Ale co naplat, filmy uměl točit moc krásně. (23.06.2022)

"Čert mě ved na Malou Stranu!". Mladý student práv, opojen Nerudovými povídkami o Malé Straně, by rád na vlastní kůži poznal její prostředí a hlavně tajemství. Jeho seznámení se skutečností je ovšem obdobně rychlé, jako jeho nečekaný a mužný útok kordem. Vynikající humor i malé drámo, v podobě osudů a neduhů (ne)šťastných sousedů. Není třeba nic rozebírat, obsazení mluví za vše, herecké výkony jsou nad míru kvalitní, jak je známe, i překvapivé, jak je neznáme. Milovník československé kinematografie si bude nepochybně lahodit. (25.02.2013)

Zatímco první adaptace Figurek pod názvem Vzhůru nohama byla rozšafně přenesena do 30. let 20. století, toto je ten klasický Neruda, kterého si častěji při jeho adaptacích představujeme. Je to sice poněkud veselejší tandem Krejčík-Neruda (na rozdíl od Týdne v tichém domě), celek povyšuje klasický zádumčivý Menzel a melancholická Molavcová. Hášův seriál mám ale přesto stále raději. Neb toto je existenciální sonda do duše malostraňáka, kterým by nikdo soudný dobrovolně nechtěl být. (22.09.2015)

Mladý koncipient by sa chcel v kľude učiť, lenže...lenže sa ubytuje v dome so svojráznymi susedmi. Pani domácu by zaujímalo viac mladíkovo telo, než jeho um, sused maliar (nie izieb, ale obrazov) chodí nad ránom domov ožratý a rád si pritom spieva. Ďalší, starý mládenec, nemá rád, keď sú ľudia v jeho okolí šťastní. No a nakoniec by sa tu našla aj dáma vhodná pre koncipientovo srdce. To sa potom nečudujte, že vám to nelezie do hlavy. Na televízny produkt veľmi precízne napísané, spracované aj zahraté. Ale jedno týmto ľudkom treba nechať. Žili v dobe, keď sa susedia medzi sebou rozprávali. Neskôr sa začali už iba zdraviť a čochvíľa sa budú tváriť, že sa nevidia. Ak to už tak nie je. (07.08.2018)