Onibaba

Při pohledu na tvorbu Kaneta Šindóa předcházející Onibabě vyznívá jeho mezinárodně nejproslulejší snímek jako radikální změna stylu. Do té doby točil zásadně filmy zasazené do současnosti a v převážné většině se zaměřoval na sociální témata, která rozváděl do humanistických příběhů. Nyní najednou přišel s vyprávěním odehrávajícím se ve feudálním Japonsku čtrnáctého století během války dvou knížectví. Další zásadní posun v kontextu Šindóovy filmografie představoval odklon od střídmého tradičního stylu k expresivní formě, ale tím hlavním, co dobové kritiky překvapilo, byl nevídaný důraz na tělesnost. Podle Šindóa se ovšem v zásadě nejednalo o nijak zásadní posun, protože sexualita je v jeho pojetí projevem touhy žít i nástrojem k přežití. V tomto hledu Onibaba navazuje na jeho předchozí snímky, jejichž hrdinové také přežívali navzdory své sociální či životní situaci. Tentokrát režisér a scenárista v jedné osobě vycházel ze starého buddhistického podobenství, které ovšem zásadně pozměnil, když motivy víry nahradil přízemní pudovostí. Vyprávění sleduje tchýni a snachu, které se v době války musejí živit tím, že číhají na zraněné samuraje či zesláblé dezertéry, které zabíjí, a následně jejich meče a brnění prodávají. Obě ženy jsou na sobě závislé a představují sehraný tým, jenže dynamika jejich vztahu je narušena s příchodem muže, který přináší zprávu, že jejich syn a manžel byl zabit. Když mladší žena začne po nově příchozím toužit, začíná tchýně pociťovat, že nad ní ztrácí moc. Vyznění snímku zásadní mírou dotváří jeho dějiště, kterým jsou pláně trávy susuki, která roste do výšky dvou metrů. Tato kulisa permanentně se vlnící ve větru vytváří paralelu vůči na životě lpějícím lidským bytostem a současně i přeneseně vyjadřuje přízemnost postav a jejich motivací. Kamera dění pod žhnoucím sluncem či zahalené do nočního šerosvitu snímá v sytě kontrastních záběrech, jejichž přízračnou atmosféru umocňuje hudba kombinující jazzové prvky s bubny taiko. Ať už budeme Onibabu vnímat jako obžalobu války, paralelu k modernímu konzumerismu, pojednání o tělesné podstatě lidského bytí či obraz světa zproštěného morálky a ovládaného pudovou touhou přežít, faktem zůstává, že právě tímto dnes kanonickým filmem se Šindó definitivně zařadil mezi přední autorské osobnosti japonské kinematografie. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Nejedná se ani tak o horor jako o brilantně zfilmované psychologické drama, spekulující kam člověk může zajít aby v extrémních podmínkách přežil, děj je jednoduchý, ale nenajdeme tu jednoduché stereotypy postav. V širším pohledu je to protiválečný film s výborným ČB vizuálem, zejména vyniká práce se světlem. (18.01.2021)

『Jama. Hlboká a temná. Jej temnota pretrvala z pradávnych časov.』 • Japonský režisér Kaneto Šindó, podľa môjho objektívneho uhla pohľadu, nakrútil pomerne dosť sugestívny snímok 「o dvoch japonských amazonkách」 , nakoľko boli väčšinou nielen sporo odeté, ale zároveň sa k tomu vyznačovali i obzvlášť surovým správaním, a taktiež i brutálnym zachádzaním, spočívajúcom v chladnokrvnom zabíjaní, ako je možnosť vidieť hneď v samom úvode. Aký na to vlastne mali dôvod? • Jedným z nich by mohlo byť kľudne to, že je znovu obdobie drsných vojen, a tak najmä kvôli tomu teraz nastávajú mimoriadne kruté časy, čo sa konkrétne týka, povedzme, nedostatku obilnín, trebárs, najmä pre obyčajných roľníkov, ktorí medzitým stihli ubziknúť do hôr, teda v tomto prípade zrovna ostávajúce 「roľníčky」 , ktoré urobia pre 「vrecúška s prosom」 , asi úplne čokoľvek, a to myslím naprosto doslova! • Totižto, ako by som to tak trochu vkusnejšie načrtol, skrátka, tieto extrémne divoké baby, sa momentálne živia dosť netradičným spôsobom (lovom na ľudí), čo som už v podstate naznačil na samom začiatku, keď vzápätí by som mal nadviazať na to, ako by si to mal divák následne predstaviť? Jednoducho. Spojte si ľudskú korisť, ktorých bude vskutku počas trvania filmu, niekoľko, a do toho si primiešajte to, že to nerobia len kvôli tomu, že by sa strašne nudili, proste z čistého rozmaru, ale práve naopak. Samozrejme, že s vecami po svojich obetiach ďalej náležite obchodujú, a to je ďalší význam tohto originálneho scenára, s akou zápletkou sprvoti intenzívne pracuje. • Našťastie nepojednával len o tejto veci, ale tiež neskoršie ponúkol i 「romantickú líniu」 , ktorú si v žiadnom prípade nepredstavujte, ako v typických, romantických komédiách. Príchod mužskej postavy znamenal zásadný zlom v (do)terajšom dianí, kedy Ona neustále behala za Ničim, alebo opačne. Vytvárala sa určitá žiarlivosť. A čo predsa ešte ten 「zamaskovaný samuraj」 , prichádzajúci až v 2/2 diania, ktorý dokonca poriadne zašermoval mečom, a ani sám nevedel, ako jeho účinkovanie priamo ovplyvnilo žiarlivú protagonistku, že samotné finále bolo maximálne strhujúcim ukončením tohto atmosferického príbehu, kvôli čomu som nakoniec pridal i tú štvrtú hviezdičku. Áno, a čo by to bolo bez tej jamy, to je ako dom bez okien, však? Dalo by sa povedať, že『stelesnila』hlavnú úlohu, do ktorej by chcel spadnúť asi málokto, čo poviete? • Možno som mal celkovo o Onibabe trošku odlišnejšiu predstavu, ale zväčša spĺňala to, čo má v titule, a som z toho akosi mierne vykoľajený... (05.02.2023)

Šindóův film je podobenstvím o lidech přinucených z vnějších politických (válka) a sociálních (bída) důvodů konat zlo a případně za to nést trest, pokud jejich vina překročí určitou hranici. To je vidět na příkladě matky, ze které se na konci filmu stává na okamžik sám démon, a po sejmutí masky je navíc stižena zánětem kůže na tváři. Oproti tomu je její snacha nevinná alespoň ve své čisté animální sexualitě . Metaforicky se pak obě ženy v samém závěru přes jámu plnou mrtvých samurajů přenesou (tj. přes své vlastní hrůzné činy) a budoucnost, která na ně čeká, je tak morálně otevřená. Číst film v kontextu japonské válečné zkušenosti a hirošimského traumatu se nabízí. Je ale podstatné, že Šindó tuto interpretaci přesahuje pronikavou (a cynickou) analýzou lidské pudovosti a Onibaba je tak obecně platným a mnohotvárným symbolem. (2x) (10.02.2007)

Fenomenální záležitost, která si přes nízký rozpočet, krátkou natáčecí dobu i +- nulová očekávání, právem získala neuvěřitelný úspěch. Skvělé téma, hypnotická kamera a hudba, Kei Sató ve vrcholné herecké formě. Lány rákosu navozují pocit zvláštní odtrženosti a jejich pohyb ve větru jakoby celému snímku dodával specifický rytmus. Naturalistický, dramatický příběh okořeněný rafinovanými horrorovými prvky je bez mezer, syrový, psychologicky geniálně vypointovaný závěr má neuvěřitelnou sílu (rozhodně stojí za to, zaměřit se na herecký koncert, který ve finální scéně předvádí Jitsuko Yoshimura - jak se její postavy zmocňuje podvědomí..skutečně bonbónek). Přestože má očekávání byla značně vysoká, byl jsem zcela nadšen a nezbývá, než suše konstatovat, že Shindo je génius. (06.12.2008)