Onibaba

SPOILERY. Zdravím Morien. Pozoruhodné, v důležitém bodě opoziční interpretace filmu nabízejí Artran a Vypravěč. Ta Artranova je mi "odvážná", protože jako zápecní Evropan to samozřejmě vnímám přesně naopak - primitivně dle schématu hřích - trest (pěkně lapidárně u Hičiho, pekelně u tchýně, otevřeně u snachy, ostatně viz v zajímavostech o předlohové legendě). Totiž, i ten přeskok vnímám stále v tomto smyslu. Jenže - jak cituje Morien a jak rozjímá ve svém komentáři Ketri (kterou ovšem musím upozornit: ano, nejen dají, středověk není pravěk) - to první, co ve filmu vidíme - to je obyčejná scéna z druhé strany "velkých dějin" - to jsou ty "malé dějiny", o nichž ty velké vědí, ale jen tak naokraj, bez zřetele. Tady se zřetel obrací - velké dějiny jsou jen lhostejným pozadím těch malých. Médium je totéž - válka. A ta několikrát výslovně zdůrazněná lhostejnost je vzájemná. Vojáci zabíjejí a jsou zabíjeni. Když si dám dvě a dvě dohromady, musím dát Artranovi za pravdu. To, co se ve filmnu děje, je do jisté míry jen východiskem. Jeho látkou je jáma, o jejíž hloubce viz Vyprávěč. (31.08.2016)

Šindóův film je podobenstvím o lidech přinucených z vnějších politických (válka) a sociálních (bída) důvodů konat zlo a případně za to nést trest, pokud jejich vina překročí určitou hranici. To je vidět na příkladě matky, ze které se na konci filmu stává na okamžik sám démon, a po sejmutí masky je navíc stižena zánětem kůže na tváři. Oproti tomu je její snacha nevinná alespoň ve své čisté animální sexualitě . Metaforicky se pak obě ženy v samém závěru přes jámu plnou mrtvých samurajů přenesou (tj. přes své vlastní hrůzné činy) a budoucnost, která na ně čeká, je tak morálně otevřená. Číst film v kontextu japonské válečné zkušenosti a hirošimského traumatu se nabízí. Je ale podstatné, že Šindó tuto interpretaci přesahuje pronikavou (a cynickou) analýzou lidské pudovosti a Onibaba je tak obecně platným a mnohotvárným symbolem. (2x) (10.02.2007)

Ztráta lidství či spíš probublání naší skutečné podstaty na povrch? Tváří v tvář otázce vlastního přežití je zřejmě každý člověk schopen páchat skutky, které by za jiných podmínek s opovržením odsoudil. Tolik k onomu syrovému poselství Onibaby, která se onou temnotou lidské duše přímo opájí. Stylisticky dokonalá procházka beznadějí ve mne však nezanechala hlubší dojem. Obě ženy totiž měly zcela pochopitelně zanesené komíny a byl-li by onen navrátivší se kominík co k čemu a protáhl je obě dvě, nemuselo dojít k zbytečné tragédii. Navíc si myslím, že právě tady se Onibaba přes veškerou syrovost vyprávění cudně zastavila před skutečným pádem do hlubin (ne)lidského charakteru a místo nabízející se amorální švédské trojky, která by však jistě vedla k minimálně dočasné prosperitě, nabídla kromě uvěřitelného chtíče i náznak lásky a zcela v dané situaci nevýhodnou monogamii. Až příliš morální hledisko. Tak alespoň trojka co do hodnocení. Viděno během Season Challenge tour 2015 (20.09.2015)

Nejedná se ani tak o horor jako o brilantně zfilmované psychologické drama, spekulující kam člověk může zajít aby v extrémních podmínkách přežil, děj je jednoduchý, ale nenajdeme tu jednoduché stereotypy postav. V širším pohledu je to protiválečný film s výborným ČB vizuálem, zejména vyniká práce se světlem. (18.01.2021)

Příběh místy až temně ponurý, mírně hrůzný, ale přeci jenom detailně promyšlený v uměleckém ztvárnění a to nakonec dělá film úžasně krásným. Krutá balada zlověstného příběhu z války krvelačných žen a démonem zapadajíc do příběhu umí navodit režisér „Kaneto Shindô“ zlověstnou atmosféru opravdu pregnantně. (23.12.2007)