Ostrov

Z filmu mám trochu rozporuplné pocity. Neustálé opakování těch stejných aktivit a vyloženě rutinní život postav mě k mému překvapení ani tak moc nenudil. Jako ukázka tvrdého života japonské nižší třídy rozhodně velmi dobré. Iritovala mě však počáteční naprostá bezemočnost muže a ženy, která se v průběhu filmu (až na menší záchvěvy) vlastně příliš nezměnila a konec mě, co do počínání hrdinů, docela zklamal. A navíc ta myšlenka jedné krátké dovolené připadající na celý rok neustálé dřiny…ubíjející. Celkově průměr, film, tak jak byl nastaven, mohl zvednout už jenom jiný závěr. (19.11.2012)

Krásné, výjimečné dílo s intenzivní atmosférou, podpořenou izolovaným prostředím či absencí dialogů. Můžeme doslova cítit běh ročních období a každodenní tvrdou dřinu a jen velký ignorant nepocítí obdiv k lidské práci a houževnatosti, jen málokdo si neuvědomí, o kolik nad hranicí možností by pro nás, zhýčkané městské povaleče (jasně, já vím, že se u těch počítačů tvrdě nadřem, ale přeci jen...), takový život byl. Jeden obzvláště vnímavý jedinec zde označuje snímek za "rádobyhluboký" - to mi přijde vrcholně směšné, je zjevné, že Shindo se o žádný ponor nesnažil, styl je minimalistický, popisný až dokumentaristický a vše je velmi zřejmé a jednoduché, tedy pravdou je spíše opak. Namáhavé činnosti, kterými je film vzhledem k tématu prosycen, i nepřítomnost dialogů, vedou aktéry (Taiji Tonoyama ve své patrně největší roli a tradičně uhrančivá Nobuko Otowa) k jednoznačně "fyzickému herectví", které je radost sledovat (ono když se člověk lopotí do svahu s desátým vědrem vody, není už toho potřeba moc hrát;). (08.08.2009)

Brilantní ukázka parametrické narace ve filmu o rodině, která žije na ostrově bez sladké vody, a tak si musí vodu dovážet sama z pevniny. Rodinu vlastně tvoří dva světy - svět dospělých žijících jednotvárným životem plným práce a svět dětí (dva chlapečci, kteří skoro připomínají postavy z Ozuových filmů). Ritualizovaný život dodává filmu rytmus, rodina je dokonale harmonická, muž a žena žijí v rovnováze (pravidelné střídání u veslování loďky) a stejně jako děti nepotřebují slova (ve filmu zazněly jen školní písně). Šindóův film je skutečným němým filmem, kde není potřeba slov, nejen hluchým filmem, kde dialogy pouze neslyšíme... Kdyby mi někdo držel pistoli u hlavy a chtěl po mně deset nejlepších filmů všech dob, Ostrov by mezi nimi byl. (13.01.2006)

Nezúčastněné pozorování tvrdého života čtyřčlenné rodiny, obývající ostrov, který je bez sladké vody, zato oplývá dostatkem vyprahlé země, skalisk a soli. Vytržením ze stereotypu povinností je jednou za čas podzimní slavnost anebo výlet do města, který se poštěstí díky výjimečně ulovené rybě. Monotonnost plaveb za sladkou vodou, následné zalévání rostlin a dalších povinností vytváří zvláštní atmosféru téměř až transu, která je ještě podpořena poetickými záběry mořských vln, pohrávajících si se šiškou, plující chobotnicí nebo rozvlněných stébel obilí. Odevzdanost postav osudu jen podporuje civilní herectví, které se většinu stopáže omezuje pouze na nejjemnější mimiku a nejen tím evokuje neorealismus. Přes všechnu lopotu lze ale z postav cítit harmonii a dojem, že jsou opravdu šťastné. SPOILER Nádech tragiky potom přináší až smrt dítěte. RELATIVNÍ KONEC SPOILERU Ta přichází právě ve chvíli, kdy na pevnině probíhají oslavy za odpalování ohňostrojů, což ještě zdůrazňuje izolovanost rodiny od okolního světa. Jakkoliv je ale bolest velká, život jde dál a je třeba se vrátit do koloběhu povinností (byť zdůraznění žalu emociálním výstupem, myslím si, nebylo nutné)… OPRAVDOVÝ KONEC SPOILERU (13.06.2011)

Výborný film s prvkami neorealizmu. Vo filme absentujú slová a celý je postavený na obrazotvornosti kameramana, ktorý sníma decentné herecké výkony hlavných predstaviteľov. Film ostrov je filmovou básňou , ktorá hovorí zaujímavo o jednoduchých životných peripetiách a radostiach. Každá jedna scéna, ktorá sa dotýka určitej témy - či už je to pohreb, oslava, detský spev, alebo deň voľna v meste - to všetko je na snímané a ozvučené neuveriteľne emotívnym spôsobom, čim vyvoláva v divákovi presne tie emócie, ktoré si scéna na dotvorenie atmosféry vyžaduje. Shindo vytvoril poetický, pomalý film, ktorý je vo svojej podstate krásny a veľmi ľudský - postavený na detailoch, v ktorom formálna stránka je rovnocenná s príbehovou. Pre mňa veľmi príjemný zážitok. (03.04.2012)