Ostrov

Na konci padesátých let čelila Šindóova produkční společnost Kindai eiga kjókai (Společnost moderního filmu) hrozbě bankrotu. Její filmy sice byly povětšinou pozitivně přijímané kritiky, ale nedokázaly přilákat dostatek diváků, aby na sebe dokázaly vydělat. V této situaci se režisér rozhodl za poslední peníze, jež představovaly desetinu obvyklého rozpočtu, realizovat ještě alespoň poslední film. Minimalistické drama Ostrov zobrazuje každodenní úděl rolnické rodiny, která žije na malém ostrově ve Vnitřním moři, kam není zavedená elektřina, ani zde není zdroj sladké vody. Otec s matkou každý den dovážejí vodu na pramici z nejbližšího města, aby s ní mohli zalévat svá vyprahlá políčka na strmých svazích ostrova. Vyprávění se soustředí na mechanické střídání každodenních namáhavých úkonů, kde jedinou změnou představuje střídání ročních období. Postavy svůj úděl příznačně nesou beze slov a film jejich tichou existenci ukazuje na pozadí přirozených ruchů prostředí a konejšivé hudby, která dnešním divákům evokuje přírodopisné dokumenty. Ačkoli Šindó na začátku vedle sebe staví významově podobné záběry lidských hrdinů a zvířat, není v jeho pohledu žádná jízlivost. Na rozdíl od jiného japonského režiséra Šóheie Imamury, který tuto paralelu pravidelně užíval k ozřejmění antropologického pohledu zdůrazňujícího pudovost lidské existence, Šindó ke svým postavám přistupuje s upřímným humanismem. Montáž nevyužívá k dosazování hodnotících významů, ale pouze jako prostředek zobrazení paralelních dějů. Právě střih v kombinaci s dlouhými záběry zde vyjadřují nepřetržité trvání lidského údělu. Film získal hlavní cenu na MFF v Moskvě a byl následně uveden do distribuce nejen v zemích Východního bloku, ale i na Západě. Zatímco zahraniční kritika pěla ódy na obraz prostého života, v Japonsku se Ostrov setkal s negativním přijetím. Začínající režisér a filmový kritik Nagisa Óšima například snímku vyčítal, že odevzdaností a pasivitou svých postav utužuje neadekvátní představy cizinců o Japoncích. Nicméně široké uvedení filmu v desítkách zahraničních zemí zachránilo Kindai eiga kjókai a s ní i režisérovu tvůrčí nezávislost. Šindó na Ostrov navázal dalším dramatem o přežívání člověka navzdory přírodě, tentokráte ovšem více vypjatým. Snímek Ningen (Člověk, 1962) zpracovává reálnou událost o námořnících, kteří na lodi poničené bouří čelí hladu a žízni. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Krásné, výjimečné dílo s intenzivní atmosférou, podpořenou izolovaným prostředím či absencí dialogů. Můžeme doslova cítit běh ročních období a každodenní tvrdou dřinu a jen velký ignorant nepocítí obdiv k lidské práci a houževnatosti, jen málokdo si neuvědomí, o kolik nad hranicí možností by pro nás, zhýčkané městské povaleče (jasně, já vím, že se u těch počítačů tvrdě nadřem, ale přeci jen...), takový život byl. Jeden obzvláště vnímavý jedinec zde označuje snímek za "rádobyhluboký" - to mi přijde vrcholně směšné, je zjevné, že Shindo se o žádný ponor nesnažil, styl je minimalistický, popisný až dokumentaristický a vše je velmi zřejmé a jednoduché, tedy pravdou je spíše opak. Namáhavé činnosti, kterými je film vzhledem k tématu prosycen, i nepřítomnost dialogů, vedou aktéry (Taiji Tonoyama ve své patrně největší roli a tradičně uhrančivá Nobuko Otowa) k jednoznačně "fyzickému herectví", které je radost sledovat (ono když se člověk lopotí do svahu s desátým vědrem vody, není už toho potřeba moc hrát;). (08.08.2009)

Formálně výborný film, ale srovnávat ho s neorealismem, kde tvůrci vždy vycházeli z podstaty a kde s hrdinou divák mohl a chtěl cítit, je trapas. Ani s lyrickou filmovou básní "Ostrov" nemá nic společného. Chápu, o jaké sdělení Šindóovi šlo, ale to neznamená, že budu tupě obdivovat příběh, který není ničím jiným než konstruktem. (24.05.2011)

Minimalistický snímek donekonečna se opakující úmorné dřiny, drobných radostí a trpného lidského údělu. Na druhé straně světa než Hemingwayův stařec vybojovává den po dni svůj souboj o obživu rodina rolníků. Na temeni ostrova obhospodařují své pole, ale vodu musí dovážet na loďce z pevniny. Tam a zpět, tam a zpět - několikrát za den, nesčíslněkrát za rok a tak po celý svůj život. Všechno v rytmických intervalech mořských vln či proměn ročních období zatímco se seje, sklízí ... a umírá. Roste před námi monumentální obraz lidského úsilí a nepoddajné vůle, ale zároveň si při konfrontaci s technologickým pokrokem doby nostalgicky uvědomujeme, že tu odchází jeden z tradičních způsobů života. (29.12.2007)

Zobrazenie ťažkého života štvorčlennej rodiny je hlavne cez dlhé scény nosenia vody loďkou na závlahu vyprahnutej zemi a pitie z neďalekej pevniny. Následne treba vodu vyniesť vo dvoch geletách na ramenách do strmého kopca, kde obývajú skromný príbytok. Syzifovská drina sa môže zdať z dnešného pragmaticky rýchleho sveta nudná, ale nie je to tak. Ako aj dnes, tak aj v príbehu býva každé zaváhanie tvrdo potrestané ( scéna s vyliatou vodou ). V rodine panuje symbióza, každý má svoj diel práce a mlčky ho znáša. Či už je to zúrodňovanie pôdy vytrhávaním pňa s koreňmi zo zeme, alebo prvým úlovkom ryby jedného zo synov. Na prvý pohľad bezútešný život má v sebe aj svoje čaro v maličkých radostiach ( spomínaný synov úlovok ). Film pôsobí ako očistec, nie sú potrebné slová, všetko je vyjadrené obrazom a nádhernou hudbou Hikariho Hayashiho. (28.06.2011)