Diera

Tady jsem opravdu naivně naletěl, když jsem si předem přečetl jen tu část popisu děje, co mluví o viru, který mění lidi v brouky (a to ještě vtipálek, co to summary psal, nedodal, že nikoliv doslova), a zcela pominul podezřelé okolní nadšené hemžení filmových pseudointelektuálů. Začátečnická chyba. Ve skutečnosti je to o tom, jak dva neevakuovaní zoufalci zírají na sebe 90 minut dírou, kterou jim tam nechal instalatér. Občas si zírání proloží nesmělým pokusem díru ucpat, občas "děj" popostří televizní hlasatelka nebo kabaretní pěvecké výstupy. To je vše. Nuda prostě umí být tak pestrá... (10.01.2012)

V podstate body horror, v ktorom nejde ani tak o ľudské telo, ako o pitvanie sa v „tele“ paneláku. Paradoxne ľudí tu postihuje nákaza, ale dom trpí viditeľnejšie. Tapety sa strhávajú, diera v strope / podlahe sa zväčšuje. A divák si hovorí, o čo tvorcom ide. Až kým si uvedomí, že bezútešnosť činžiaku zažil tiež. Napríklad presne v situácii, keď bol chorý, čo mu bránilo ísť spomedzi štyroch stien preč. Muzikálové čísla vlastne kompenzujú totálne chýbajúcu hudbu v pozadí. (05.09.2023)

Na konci roku 1999 se v Tajpeji šíří podivný virus, nutící lidi chovat se jako brouci a vyhledávat temná zákoutí, než následně zemřou. Po nucené evakuaci zůstává v karanténě jen několik osamělých zoufalců, odmítajících opustit chátrající domovy. V jednom z bytů zanechají dělníci díru v podlaze po nevydařené opravě a překvapený nájemník nechtěně naváže kontakt se sousedkou o patro níž. Minimalistický a dystopický polo-muzikál nese typický rukopis Ming-liang Tsaie: dlouhé statické záběry, nehybná scéna, absurdní zápletka, citlivý ponor do hlubin lidského odcizení a samoty i hlavní hrdina proplétající se téměř všemi jeho filmy. V apokalypticky deštivé krajině vylidněného sídliště přežívají obě hlavní postavy ve stavu mrtvolné existenciální osamělosti, než jejich apatii nalomí nedobrovolný průnik do světa jiné lidské bytosti. Ve fyzicky i symbolicky narušené mezilidské bariéře se tak objeví náznak naděje... Vizuálně strohý styl vyprávění prokládají a posouvají vpřed hudební čísla s písněmi režisérovy milované Grace Chang. (20.10.2010)

Šokující příchody zcizujících prvků (pěvecké výstupy) posunují Tsaiovu sérii, pokud jsou jeho filmy sledovány chronologickým způsobem, do další dimenze. Jsem tím (zklamán) překvapen a fascinován, nejasketičtější vypravěč se začal i trochu bavit. Nejde jen o to, že jsou bizarní, bizarní (a přitom všední) už jsou totiž všechny ty situace, které Tsai pro Kang-sheng Leeho vymýšlí. (23.01.2011)

Jean-Pierre Jeunet meets Starci na chmelu. :-) Nejdřív jsem se trochu lekl, že půjde o rozhlasovou hru, přece jen nějaké dialogy trvající pár minut s černou obrazovkou mi představu filmu nenavozují, ale pak konečně začal příběh, který se mi líbil, ale kratší stopáž by mu slušela o hodně víc - přece jen se některé scény opakují, aniž by námět posunuly výš nebo dál, takže mne to trochu nudilo. Ty zcizovací efekty v podobě písniček jsou kouzelné, obzvlášť v kontrastu s tím hnusným barákem v realitě, kam zatéká, a oproti počasí, kdy furt a furt prší. Potěšil mě konec, ty závěrečné scény jsou plné naděje a optimismu, zvlášť ta pomocná ruka. Ale na můj vkus je to pořád jen stopáží přepálená povídka. Sice zajímavá, s dobrým námětem, ale zbytečně dlouhá, hrající jen na pointu. (15.07.2019)