Curatorium: A New Czech Generation
Obsahy(1)
Měla protektorátní výchovná kampaň učinit z české mládeže vlastence, anebo zrádce? Den po atentátu na Heydricha vznikla na území protektorátu masová organizace Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. U zrodu této organizace stál ministr školství Emanuel Moravec a František Teuner. Cílem Kuratoria bylo podchytit výchovu české mládeže a vytvořit z ní povolnou část obyvatelstva, která bude věrná ideálům nacismu a politice Hitlerovy říše. Zároveň si její zřizovatelé slibovali, že omezí možný neblahý vliv rodičů na své potomky. Do aktivit této mládežnické organizace se zapojila podstatná část českých dětí a dospívajících. S odstupem bezmála osmdesáti let se ti, kteří touto organizací prošli, vracejí ve vzpomínkách do časů, kdy se o jejich převýchovu starali lektoři Kuratoria a jejich nacističtí poradci. Kladou si znepokojující otázku: Byli jsme tenkrát vlastenci, anebo zrádci? (Česká televize)
(viac)Recenzie (36)
válečných dokumentů jsem viděl desítky ne-li stovky a přesto mě Kuratorium překvapilo, protože o jeho existenci sem do dneška neměl ani tušení. Ondřej Veverka to navíc udělal velmi poctivě a poutavě, takže tu prakticky není hluché místo a i když jde o objektivní kousek, který to co se dělo nijak nehodnotí, není to moc příjemné pokoukání...80% ()
Velké překvapení. Jelikož to vysílala státní televize, čekal jsem, že tam bude mnoho propagandy a opak je pravdou. Tento dokument je naprosto objektivní a hlavně skvěle zpracován. O kuratoriu vim už delší dobu, ale vždy mě zajímalo, jak na to dnes pohlíží ti, kteří v něm byli a tento dokument mi nejen toto zprostředkoval. Nejvíce si ale cením Milana Nakonečného, který narozdíl od dnešních demokratů a bolševiků nezkresluje fakta o Třetí říši. Dosud neznámé záběry z výcviku mládeže nebo neznámé projevy neznámých instruktorů a kolorované fotografie (taková třešnička na dortu) poslouží jako dobrý prostředek na to udělat si vlastní názor na toto období našich dějin. ()
Televizní dokument Ondřeje Veverky rozkrývá opomenutou část českých dějin, která měla být zapomenuta. Střihový dokument nám servíruje nikdy nezveřejněné záběry, unikátní filmové materiály a osobní výpovědi posledních žijících pamětníků. Kladné body Veverka sbírá za nápad kolorovat dobové černobílé fotografie – zbarvuje ale pouze některé fotografie a někdy pouze části obrazu, což funguje jako zajímavé zpestření jindy rutinních a zaměnitelných dobových materiálů. Nutno dodat, že osobní postřehy a nejednoznačné výpovědi pamětníků dokáží vzbudit napětí a zdravý zájem o pohnutou minulost. Na druhou stranu musím zmínit, že dokument repetetivně střídá „pouze” archivní záběry s výpověďmi pamětníků - což se po chvíli stává rutinním nástrojem a kdyby materiály nebyly podložené dramaticky zajímavým vyprávěním, tak se z dokumentu stane jeden z dalších desítek dokumentů o 2. světové válce. Kuratorium není vizuálně či filmařsky ničím novým: je to řemeslně solidně zvládnutý střihový dokument, který si je vědom, že „hlavní devízou” a silou je málo známý příběh organizace Kuratorium pro výchovu dětí a mládeže v Čechách a na Moravě. Více v recenzi. ()
Mimořádný dokument, který vypráví příběh masové integrace dětí do organizace s příznačným jménem Kuratorium zachycuje naději, disciplínu, zmatek i sounáležitost dětských i dospívajících duší. Organizace nesoucí název "Národní kuratorium pro vědu, vzdělání a lidovou výchovu" byla vytvořena za účelem dosažení absolutní kontroly nad vzděláváním v souladu s Německou ideologií. Jak se v dokumentu dozvídáme prostřednictvím svědectví pamětníků, v případě, že by druhá světová válka skončila jen trochu jinak, podařilo by se. Starší generace, která vnímala svět konstruktivně a byla poznamenaná především výchovou svých rodičů pociťovala značné znepokojení nad tím, kam se ubírala názorová linie jejich mladších kolegů. Ti naopak v dokumentu mluví především o tom, že pro ně tato organizace byla pouze volnočasovou aktivitou, ze které si nebyli v dané době schopni odnášet jakékoli názory či světonázor. Máme zde velmi objektivně předložená fakta, která jsou nám servírována zcela bez obalu, konstruktivně a chronologicky, vedle toho zcela subjektivní názory a pohledy pamětníků, kteří zapírají, mluví pravdu, zatajují informace především sami před sebou, svalují vinu na druhé a proč? Vyčítala by jim společnost, že v dětském či dospívajícím věku byli nuceni přidat se k organizaci, která se tvářila zdánlivě přátelsky, sportovně a edukativně? Ne. Období druhé světové války je stejně jako období totality smutným šrámem na našem národě, který nezmizí do posledního pamětníka, do poslední generace, která bude tímto pamětníkem a jeho osudem zasažena. Otázkou je, zda posléze nepřijdeme o jediné historické bohatství, které zocelilo náš národ v novodobé historii. Domnívám se, že jen díky podobným snímkům ne. Dokument je fantastický, plynulý, archivní záběry jsou pouze doplněním do kontextu svědectví. Doporučuji. ()
Galéria (12)
Fotka © Česká televize
Zaujímavosti (9)
- Celý projekt má velikost 990 GB, čítá 1 194 složek a obsahuje 26 804 souborů. (Zdroj: Ondřej Veverka a Rolling media s.r.o.)
- Z Českého rozhlasu se po náročných rešerších podařilo dohledat téměř 12 hodin dobových rozhlasových přenosů z akcí Kuratoria. Ve snímku byl využit bohužel jen zlomek. (Zdroj: Ondřej Veverka a Rolling media s.r.o.)
- V rámci příprav, realizace a postprodukce projektu proběhla korespondence čítající více než 1 200 emailů, přičemž první byl odeslán 28. června 2018. (Zdroj: Ondřej Veverka a Rolling media s.r.o.)
Desítky let se o něm nemluvilo. Dávno dospělé, kdysi zneužité děti se bály, že se na ně, na jednotlivce, kteří se nechali zvráceným záměrem nadchnout pro bezesporu zajímavé aktivity, národ bude dívat s pohoršením. Ti, kteří už pobírali rozum a zapojovali se aktivně, snad trochu i oprávněně. Ale stydí se ti druzí… Druhá světová válka je, jako každá krize, visutým mostem pro lidské povahy. Někdo přejde na tu stranu, jiný na tu, někdo z něj shodí přítele a jiný skočí. V krizi se tříbí charaktery a lidé, pro které je norma překážkou, rychle odhazují zábrany. Ačkoliv je morálka člověku z největší části vrozená, z hlediska lidské činnosti jsme všichni tabula rasa. Co nás společnost naučí, přijímáme jako normální. Vrozená morálka nám zabrání (nebo u narušených jedinců nezabrání) škodit si navzájem (altruismus je mnohem silnějším pudem sebezáchovy, jak ostatně pěkně ukázal už Konrad Lorenz, sám nacista, jako ovšem tehdy mnozí dobří vědci). Ale teprve společnost souborně vytyčuje mantinely, podle kterých jako dobré nebo špatné vnímáme konkrétní jednotlivosti. Této schopnosti akulturace zneužívají zejména totality, ale i další režimy po celém světě – velká společnost se jinak než ovládáním člověka vést nedá. Funguje tak i naše společnost, která se jako totalita vůbec netváří. A tak se i dobří lidé, vychovaní v konkrétních schématech, dopouštějí činů, které dobré nejsou, v danou chvíli tak ale vypadají. V tomto ohledu jsme možná v dlouhodobém horizontu produktivnější než nacisté – a funguje to! Pod záminkou dobra a pomoci zabíjíme, ničíme a ještě z toho máme dobrý pocit (a když ne, tak předstíráme, že o nic nejde). Lidé posedlí sobeckými a chorobnými touhami žijí na každém místě světa a v každé generaci. Čím méně se před nimi společnost brání a čím méně prekážek jim staví do cesty, tím lépe se stávají vůdci. A tím více podle nich a podle jejich psychických problémů funguje celá společnost. V tomto modelu žijeme i dnes, kdy jsme minimalizovali společenské korekce, a v rámci soudobé akulturace je dokonce považujeme za špatnost a za přežitek. Jedním z takových lidí byl František Teuner. Duševně slabý, hloupý člověk posedlý vlastním úspěchem a ovládaný nízkými pudy. Jeho slova a činy zaznamenané v dokumentu jsou kopií chování řady důležitých lidí současnosti na manažerských a rozhodných pozicích, ale i mnoha zkrachovalých existencí, které od podobných extempore zdržuje jen vlastní lenost. Za válek se tito lidé chopí svých příležitostí obzvláště rychle. Pro správný náhled skutečností představených v dokumentu je dobré vědět, jak silná byla v dobách prvních desetiletí dvacátého století v Čechách i v Evropě obecně spolková činnost. Dobová intenzita spolkové pospolitosti přetrvávala až do padesátých let (i to je jeden z důvodů překvapivé úspěsnosti komunistických budovatelských aktivit). Sokol a další spolky byly důležitým základem společnosti, neméně jako rodiny. Čerpaly z pevného sepětí odhodlaného přesvědčení svých účastníků, s nimiž tvarovaly spojitý šik názorů a záměrů. Přesně toho chtěl využít Teuner. A kdyby se válka vyvíjela jiným směrem, on – malý, nicotný, hloupý a směšný – by svého cíle dosáhl. Pamatujme na to i dnes. Veverkův dokument je názornou ukázkou toho, jak dokumenty dělat. Jaký námět použít a jak pracovat s ním i s protagonisty. Skvělá práce na českém dokumentárním nebi! () (menej) (viac)