Radúz a Mahulena

Nádherné filmové zpracování Jiřího Weigla. To vše podtrženo Janem Třískou a Magdou Vašáryovou, Jaroslava Adamová to byla třešnička na dortu. Krásná výprava a impresionistické vyprávění celého příběhu. Po všech stránkách velice vydařené dílo, které se řadí ke zlatému fondu Československé kinematografie. (28.12.2022)

Film, který si dovede podmanit výrazným výtvarným zpracováním, silně stylizovanými hereckými výkony, zajímavou hudbou a především silnou Zeyerovou předlohou, kterou dle mého Weigl přetavil do média 20. století velmi "lumírovsky" – tedy s citem pro lyricko-epické kulisové drama se značnou dávkou patosu a velkých gest. Vznikl tak dosti pozoruhodný film, který možná trochu odpuzuje určitou zkostnatělostí a mechaničností zpracování, přesto má ale velmi zvláštní a řekl bych podmanivou atmosféru. Jinými slovy nemusím ho vidět znovu, ale něco jsem si z něj v duši ponechal. Přinejmenším překrásnou Magdu Vášáryovou, která mě vždy dovede rozněžnit... Ach ty ženy, to je kouzlo :o) (30.03.2004)

Táhne se to jako med, ale med to není. Teatrální výkony, ale divadlo to není. Dvouhodinová pohádka, ale zábava to není, jasný pane. Co je to? Radúz a Mahulena. Nechci, nechci vidět v pohádce někdy více jakkoliv odhalené herce, nechci si během filmu tvořit vlastní dialogy (hlavně v posledních deseti minutách naléhat na Danu Medřickou, aby už konečně ten blbý topol rozštípala nacimprcampr). Ale hlavně už nechci Radúze a Mahulenu ani vidět. (02.06.2012)

Láska mezi Radúzem a jeho sestřenicí Mahulenou je neustále podkopávána jejich neschopností (její zasněností, jeho neopatrností, jeho blouzněním, jejím bědováním). Těžko si tuto dvojici představit v každodenním fungování. *spoiler* Dokonce i kletbu za ně musí zlomit Radúzova matka (ostatně v žádném jiném příběhu asi nezazní tolikrát zvolání: "Matko!"). Vůbec veškerou moc zde třímají v rukou ženy, muži (Tříska, Ráž, Adamíra) maximálně sdělí svůj nesouhlas, ale ve výsledku se podvolují. Pohádka je zpracována působivě, to ano, ale není pro každého (jistě ne pro děti... a koneckonců ani pro mě moc ne). "Ten strom... chce moji krev." (04.01.2019)

Nostalgická spomienka na detstvo, i keď v tomto prípade išlo o miernu nočnú moru. Možno som ako dieťa nechápal ani tie nahé ženské telá v niečom, čo som považoval za rozprávku. Dnes dokážem oceniť fakt, že sa celý príbeh odohráva v exteriéroch, respektíve v prírode s minimom záberov na stavby. Výrazne divadelne štylizované herectvo ale spôsobuje, že po polstoročí ide dnes už viac menej o nie príliš jednoducho stráviteľný experiment. Dej je jednoduchý, čiže aj dvojhodinová stopáž pôsobí neúmerne látke. Ale kvitujem Třískovi, že vydržal takmer nahý nakrúcanie vo vysokohorskom prostredí, občas je aj vidno, že tu niekedy zdatne fúkalo. (17.04.2021)