Je mi zo seba zle

Signe se svým přítelem Thomasem prochází životem tím, že ve společnosti lžou, kradou, porušují pravidla, snaží se na sebe upoutat pozornost (antihrdinové všedního dne a možností - konceptuální umění?) vzájemně soutěží - samozřejmě, kořeny takového vztahu jsou toxické, i když pushovat někoho k tomu, aby se snažil o víc, ne nutně, je vždy špatně. Ale je v tom takové to, "proč ne?" Adrenalin a rozpětí emocí ve vztahu je stejně tak zásadní, jako když je "stabilní" nebo "věrný". 'Syk pike' je satira, jakou jsem dlouho neviděl, která zpracovává především narcisismus - Signe se snaží (snad) uniknout "nudě svého všedního života" (ale jistě, jsou za tím problémy, nicméně tím se film nezabývá). Během první třetiny snímku začne Signe svůj eskalující plán, kdy v sobě uměle vyvolá (skrze ruské prášky z černého trhu) údajnou vzácnou nemoc, která jí dost rozjebe kůži a vzhled. Signe tímhle nicméně "zlomí" i nicnetušícího Thomase a tehdy ta pravá hra začne. Myslím si, že žádná sex scéna, jako je ta  v půlce filmu, mě tak dlouho nepobavila, samozřejmě film začne jet až ad absurdum. Černý humor, pokud ho skutečně máte rádi, prosakuje v každé scéně, jak se Signe snad ve své hlavě, snad ve skutečnosti dostává konstantně nahoru a dolů (známá tvář v tisku, která vypovídá o obtížném životě, modelka, které se lížou nohy,  autorka úspěšné knihy, ale taky osoba, která tohle vše založila na lži a která není schopná být upřímná ani k nejbližším), stejně jako její nemoc je skutečná, umělá, falešná, i pravá. Hodně k zamyšlení. Norové celkem válejí poslední roky v těchhle černých komediích. (25.03.2023)

„Narcisti jsou ti, kteří to dokážou.“ - „Hodně lidí to zvládne, narcismus není podmínkou.“ - „V kombinaci s talentem je to plus.“ - „Pokud je to pravda, že narcismus podporuje kariéru…tak proč pracuješ v kavárně?“ - „Protože nejsem narcis.“ Hlavní hrdinku Signe zřejmě nejpřesněji vystihuje ono profláknuté attention whore. Divák fascinovaně a zároveň s odporem sleduje její postupně vzrůstající snahu strhávat na sebe pozornost ostatních (za pomocí lhaní, předstírání, překrucování pravdy či sdělování pouze její části), přičemž mu je ze Signe čím dál víc špatně (a to místy i fyzicky, neb maskéři se vyřádili) a tohle pohrdání se s přibývající stopáží zvětšuje. A přestože se říká, že vrána k vráně sedá, nechápal jsem, proč spolu tihle 2 byli, když si oba libovali ze strhávání pozornosti ostatních na sebe…tedy z toho druhého pryč. Film je každopádně velmi vydařenou satirou, a přestože má mnoho momentů, ze kterých hlavně mrazí, absurdita chování hlavní hrdinky mě několikrát upřímně rozesmála (pobaví i groteskní sexuální scéna). Dám silné 4*. (18.08.2023)

Attention whoring na max. Severská bizarnost vytažená do absurdna, která koketuje s žánrem body hororu, trpí lehkou předvídatelností i sveřepou obranou proti logice (po prvním krevním rozboru by Signe putovala na akutní příjem psychiatrie). Pokud přistoupíte na tvůrčí hru, užijete si černohumornou jízdu do nitra bortící se osobnosti, která v závěru prolne vlastní myšlenkové pochody s realitou natolik důmyslně, že vyklizené místnosti i skupinovou seanci přijmete s nemalou úlevou. (28.02.2023)

HOROROVÝ VÝBĚR, ZEMĚ Č.12 - NORSKO - Absurdní psychologická body-hororová tragikomedie, která dokáže v nejednom záběru zároveň vyvolat smích, smutek i znepokojení. Signina posedlost slávou za každou cenu (ačkoli je to spíš touha být někým ve světě plném umělců, sebevědomých a šťastných lidí a smetánky, ve kterém Signe jen je něčí manželkou a jiné postavení nemá) je postupem času sebedestruktivnější, ona se stále více vrhá do pekel a jak vám je jasné, oč půjde, nemůžete prostě čekat happy end, jen naprostou zkázu. Konec ale lze různě interpretovat a je takový všelijaký, stejně jako celý film. Ono sice je umění, ukočírovat tolik různorodých žánrů tak, aby smysluplně držely pohromadě, ale jestli něco Je mi ze sebe špatně chybí, je to určitě celistvost zpracování. Když to budete brát vážně, je to nesmysl, protože už při prvním převozu do nemocnice by museli zjistit, co za svinstvo v sobě má a vše následující by se muselo ubírat jiným směrem. Když jako satiru, chybí tomu hlubší propracování všech načrtnutých témat. Když jako absurdní komedii, tak v tom absurditu časem začne nahrazovat temnější ladění na stejné vlně, tudíž zde v absurditě neexistuje gradace. Je to bohaté a přitom nedotažené z každého pohledu. Zahrané je to ale skvěle, celou dobu si to drželo moji pozornost, některé nápady a scény jsou geniálně propracované včetně kamery a střihu a i přes tu rozháranost je to pořád dobře vedené. Jen mě teda ve formě štvala ta občasná, neustále zoomující kamera jak od Lanthimose (ale u něj je to ještě horší a pseudo-umělečtější) a zakomponování Signiných představ, které ne že by samy o sobě nefungovaly, ale vždycky přijdou naprosto náhodou a hlavně jen bezúčelně matou. Taky mi přijde, že se Borgli dost inspiroval filmem Safe, viděl jsem to v tom podobně jako uživatel Othello a hlavně to má nejeden shodný prvek, ale Safe mě oslovilo o něco víc, navzdory horší čitelnosti. Tomuhle ale ty slabé čtyři dám taky, jelikož mi je sympatické, o čem to je a k čemu to směřuje. Slabé 4* (21.09.2023)

8/10 – Chvílemi až bytostně nepříjemné sledování. Velmi to mnou zarezonovalo. Snímek Je mi ze sebe špatně je další z řady velice nevšedních a svérázných skandinávských dramat, s kterými se v posledních letech roztrhl pytel. Stejně jako Krásné bytosti, Nejhorší člověk na světě anebo třeba Neviňátka se vyznačuje jistým naturalismem, znatelným především v pohybech a úhlech kamery, scénáři, který se obejde bez plytkého plkání a vystačí si jen se strohými minimalistickými promluvami a v neposlední řadě taky ve zvoleném tématu a jeho zpracování. Zejména Norové, ale také Švédi, Islanďani, Dánové a Finové své filmy točí úplně jinak než puritáni za velkou louží a na rozdíl od nich se nebojí tragických konců, drtivě pomalého tempa, náročných témat vyprávěných skrz černé brýle, nebojí se dokonce ani nechat celý film v závěru jen tak vyšumět do prázdna bez pořádné tečky pro dobro kinematografie. Vznikají díky tomu strašně zajímavé, poutavé snímky (některé jsem již výše vyjmenoval), které jsou fatálně odlišné od toho, co běžně vstupuje do kin, a proto je taky důležité je tam podpořit, což já jsem v případu Syk pike udělal a v žádném případě toho nelituju. Ústřední téma je narcismus, což je mimochodem strašně komplexní porucha osobnosti (ne že bych ji měl, mrk mrk), jak se můžete na internetu dočíst a tedy velice obtížné téma na zpracování. Přesto se o to Kristoffer Borgli pokusil a uspěl na výbornou. Pravděpodobně pro větší dramatizaci děje do polívky zamíchal i mnoho jiných mentálních nešvarů, které nutně nemusí s narcismem souviset, ale budiž. Naše hlavní nehrdinka je tak načasovaným koktejlem všeho možného, v přední řadě žádostivosti po pozornosti a uznání, psychopatie a narcismu. Herečka Kristine Kujath svou roli zvládla famózně. Člověk má pocit, že se to tak vážně stalo. I ostatní herecké výkony stáli za to, třebaže hlavní herecké duo si vzájemnou dynamikou kradlo každou scénu pro sebe. Režisér lehce koketoval s body hororem, některé záběry byly skutečně odpuzující. Takže asi také palec nahoru. Nějaké mouchy to sice mělo, ale nic zásadního jsem si na tom nenašel. Zahrnuta byla kritika společnosti a lidského chování, takže zase mám delší dobu o čem přemýšlet. Na tuhle lekci o správném chování rozhodně jen tak nezapomenu. Nemístná poznámka: „Nejvíce traumatizovaný z kina ale stejně odcházel CEO jedné skromné ruské firmičky...😀“ (21.03.2023)