Tvorca

Moje obavy boli neopodstatnené. Edwards je režisér, ktorý dokáže príjemne prekvapiť. Film, ktorý sa bohapusto nespolieha na CGI, ale naopak využíva skutočné lokácie, čo pôsobí, hlavne v tejto prapodivnej filmovej dobe, neuveriteľne sviežo. Ako závan starých čias. Ale najväčším plusom filmu je, že John David Washington tam nepôsobí toporne ani kostrbato. Edwards naplno využíva jeho obmedzený herecký potenciál, a hoci jeho úsmev a slzy občas zaškrípu, hlavne keď sa treba emočne naplno prejaviť, jeho motiváciám rozumieme. A tak to ide celým filmom. Čo by som mohol vytknúť je určitá absencia plynulejších prechodov - hlavne keď postavy putujú z bodu A do bodu B ( čo sa tam deje niekoľko krát). Vždy to pôsobí dojmom, že tam chýba pár sekúnd alebo dokonca celá jedna pasáž. A tieto skoky a preskoky a úskoky, narúšajú tempo a zabraňujú určitým vzťahom komplexnejšie sa vyvinúť. Čo hlavne cítiť medzi Joshuom a jeho kamošom a tiež medzi Joshuom a Alphie ( kde chýba vrúcnejšia scéna). Emócie ale fungujú. Vizuál je parádny a myšlienkový presah citeľný. Aj napriek tomu, že sa stále vraciame k Asimovi a jeho zákonom robotiky. Najslabší Edwards, ale zároveň jeden z tých lepších filmov roku 2023. Po dlhom čase pre mňa jeden z tých ojedinelých prípadov, kedy klady značne prevýšili zápory. (19.11.2023)

Já vlastně ani moc nevím, proč dávám „jen“ tři hvězdy. Dobře, vím, ale postupně... Předně velká poklona Garethu Edwardsovi, že dal do kupy něco, co vypadá, že stálo přinejmenším dvojnásobek (uvádí se rozpočet 80 milionů). Akce a především vizuál tak solidně pohltí, selhává ovšem s příběhem a v rovině postav, kdy mi byla většina tak nějak ukradená. Ale prvně k ději: mezi běžnými smrtelníky žijí roboti pohánění umělou inteligencí. Jenže se mnohé zvrtne, způsobí výbuch atomové bomby uprostřed Los Angeles a samozvaní vládci všeho se k nim otočí zády. Proti novému světovému řádu se staví kdesi ve východní takzvané Nové Asii, kde roboti volně a rovnocenně žijí, což se Američanům nelíbí. V utajení mezi skupinou robotů pak plní svou misi soldier John David Washington, který pátrá po strůjci onoho starého útoku. Jenže se zaláskuje, jeho identita je vyzrazena a jeho milá umírá. Anebo vlastně ne? Jenže pak se scénář začne trochu rozpadat a logika dostává několik nepříjemných kopanců. Druhá polovina je o množství berliček, o slovo se hlásí zkratkovitost i hluboké fráze, vypravěčsky to dře a emocionální rovinu aby divák také pohledal. Není to sice ošklivě superhrdinsky digitální, tvůrci prostě velké ambice nepřetaví v něco, co bych si za pár let chtěl pustit znovu. (24.11.2023)

Nadšené reakce ze zámoří je nutné přisoudit erupcím na Slunci, jelikož Gareth Edwards rozhodně jedno z nejlepších sci-fi všech dob nenatočil. Stvořitel je nakonec v řadě problémů podobný Edwardsově předchozímu Rogue One – rovněž obsahuje ambici prezentovat vrstevnatý svět, jehož trable se nakonec vyřeší v uspěchaném, akčně bombastickém a srdceryvném finále. Nefungovalo to u prvního hvězdněválečného spin-offu a nefunguje to ani nyní. Stvořitel je však navíc velmi otravný svými neskrývanými ambicemi. Ve druhé polovině ždíme emoce na plné obrátky a snaží se o transhumanisticky laděné poselství, že umělá inteligence není nepřítel, ale kámoš. Během toho navíc načrtne spoustu témat, po slibném úvodu je však postupně čím dál tím jasnější, že Edwards a jeho tým prostě nejsou schopni vybudovat přesvědčivý svět či aspoň nápaditě přispět k ohraným otázkám o hranicích lidskosti a umělosti strojů. Ale aspoň je tam opravdu hodně výbuchů. (29.09.2023)

V prvních minutách jsem byl nadšen. O 100 minut později jsem chtěl, aby to co nejdřív skončilo a nikdo už nic neříkal a nedělal. Působivá vizuální stránka a nápaditý worldbuilding ve službách zápletky, která je naprosto triviální a špatně vyprávěná (něco se zjevně zásadně přestříhávalo), ale tváří se jako kdyby šlo o bůhvíjak filosofické dílo. (26.09.2023)

Hodně mi to, což míním jako pochvalu, připomínalo Snow Crash (u nás jako Sníh) nebo Neuromancera. Tempem, množstvím frenetické akce, zvláštní melancholií, která tím vane, včetně, mimo jiné, hrdé škvárovosti. Pravda, možná by to pár minut navíc sneslo, aby některé motivy mohly trochu víc roztáhnout křídla, ale jinak je to velkolepá jízda, která mě stejnou měrou dojímala i držela v napětí na kraji sedačky. A vůbec to není tak hloupé, jak tu mnozí píší. // Stvořitele jsem před pár dny viděl znovu na UHDčku a měl jsem z toho ještě pozitivnější dojmy než z kinoprojekce. Jak mi to – míněno v dobrém – připomíná Snowcrash nebo Neuromancera, dvě velké kyberpunkové bible, už jsem psal (podobné tempo, hrdá škvárovitost se spoustou dramatických skoků, melancholická zastřenost), tentokrát mě ale trklo něco trochu jiného. Těžko se to podchycuje, ale tam, kde jiné hollywoodské velkoprodukce působí příliš staženě, uhlazeně a vykalkulovaně (vysoustruženě je možná to nejlepší slovo: cokoliv střapatého zaniká v procesu přísně kontrolované výroby), tam Stvořitel působí svěže živě a neučasaně, rozdrbaně – člověk má při sledování pocit, že ten film dýchá, žije si, nespoutaně, vlastním životem. Svět budoucnosti, který zobrazuje (vesměs neokoukané asijské lokace), také působí nebývale živoucím dojmem, což je, troufám si říct, dáno tím, že Edwards věnuje velkou pozornost různým formám života kolem nás – přítomností úplně obyčejných lidí a zvířat mimo hlavní dějovou linku (zvířata tu a tam i vtipně zasahují do děje), díky čemuž to nikdy nevypadá, že se film odehrává jen v nějakých netečných kulisách, ale že je opravdu zasazený v reálném světě, který si plyne vlastní cestou, který je plný jiných příběhů, což mi hodně připomínalo filmy od Terrence Malicka, od něhož tohle Edwards možná okoukal, kdoví. Všechno tady dýchá, i komplexní trikové záběry, Stvořitel je světaplný. Kolikrát se všechno zastaví a zůstane jen ryzí atmosféra: tropická bouře na obzoru, poletující netopýři, cvrkot hmyzu, vytáhlá silueta robota proti mrakům. Jasně, je tu samozřejmě spousta výbuchů a frenetické akce (pořád se bavíme o hollywoodském velkofilmu), ale jako by pro Edwardse bylo stejně důležité i tohle – všechny ta malá zajiskření života, díky kterým dokáže i sci-fi velkofilm s roboty a kolosální hi-tech architekturou vypadat hmatatelně, mít srdce. Stvořitel má v sobě – a tohle myslím zcela vážně – cosi až básnicky křehkého, podobně jako třeba Scottův Blade Runner, s nímž se v leccemž protíná i výtvarně. A bez mučení se přiznám, že tohle je něco, co pro mě bude vždycky mít mnohem větší hodnotu než jakákoliv vypravěčská rafinovanost nebo logická ucelenost, po které tolik lidí, kterým se film nelíbil, marně volá. Ze stejného důvodu mám koneckonců rád i podobně nedoceněnou krásu Ad astra Jamese Graye. (04.10.2023)