Podivuhodné příběhy

Předně - na filmu se silně podepsala experimentující 60.léta, a tak forma jasně vítězí nad obsahem. Největší vizuální orgie rozpoutal zcela zákonitě Fellini - jeho dekadentní surreálné výjevy jsou plné odkazů, symbolů, krásných, ale i zlých a démonických žen (což se jistě nevylučuje) a módních kreací. To vše v barokním šerosvitu a tajemně mlžném oparu. Nejčitelnější je prostřední povídka s Delonem, lyrizující naopak první s Fondovou - volné řazení scén hraběnky s koněm možná uspokojí básníky a koňáky, ostatní však nejspíš uspí. I přes formální krásu si nesedám na zadek a králem zfilmovaných povídek podle Poa pro mne nadále zůstáva Roger Corman. (07.07.2014)

Názov je veľmi výstižný, fakt sú to podivné príbehy, kde hlavná postava je vždy dosť mignutá. No ako-tak ma dokázala zaujať len tá druhá poviedka s Delonom, prvá s Fondovou je nuda a tretia Felliniho je taká typická Felliniovská, že som mal chuť to vypnúť po pár minútach a neviem, čo táto tretia má spoločné s Poeom, za jeho čias sa asi ešte na Ferrari nejazdilo. (23.12.2022)

Tento vzácně sourodý povídkový triptych originálních čtenářských zkušeností s Edgarem Allanem Poem vrcholí svou poslední částí – Felliniho osobitou variací na prózu Never Bet the Devil Your Head. Vadimova povídka sice okouzluje svou smyslnou obrazivostí, nicméně zdaleka se jí nedaří gradovat napětí, a naopak Malle napíná, aniž by však navodil atmosféru nebo se pokusil psychologicky odstínit postavy. Fellini dokáže obojí: hrou náznaků ponechává diváka v nejistotě nad zvolna a fragmentárně se rodícím dramatem hrůzy, kterou umocňuje neobyčejně stylizovaným zpodobením světa, vychýleného podobně (byť jinými prostředky) jako kdysi ten caligariovský. (31.08.2014)

Slibná kombinace slavných jmen (Vadim, Fellini, Delon, Fondová, Bardotová) a tří méně známých, tím pádem méně provařených Poeových povídek. Ty jsou adaptovány spíš volně. Vadim prodává příběh (Metzengerstein) přes Fondovou (a nechal vydělat i švagra) a její „kostýmy“ (myslel jsem, že využili zbylý šatník z Barbarelly, ale ve svých memoárech režisér přemítá, jak muselo být pro Jane zvláštní hned vyměnit kostýmy vzdálené budoucnosti za oděvy „vzdálené minulosti“, tak nevím). Příjemný kousek se znepokojivou hudbou. ______ To Fellini nenechává z krátké bizarní povídky Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! (alias Toby Dammit) skoro nic a točí přízračným oparem zahalenou satiru na panoptikální maškarádu filmového průmyslu či co. Mohla to být nuda, ale Terence Stamp je jako slavný herec citující Shakespeara a zběsile startující svůj bourák, aby utekl před svým producentem, neodolatelný („Co vás přívádí do Itálie?“ „Slíbili mi Ferrari“). Ten western o Ježíšovi bych chtěl vidět. ______ V prostředním příběhu (William Wilson) je zlý Delon. (14.08.2014)

Fíha. Tohle byl zvláštní kousek. Z Poea nějak zvlášť odvařený nejsem a k jeho filmovým adaptacím přistupuji vždycky obezřetně, protože ne vždy se, poplatny mé ne moc velké oblibě autora předlohy, povedou. Tohle mi ale přišlo zajímavé hlavně hereckým a režisérským obsazením. První povídka je zvláštně chmurně poetická a boduje mnohem více formou, zpracováním a masturbační ikonou Jane Fonda (ty kozačky až na stehna!) než samotným příběhem. Roger Vadim dokázal skvěle skloubit prostředí s kostýmy a středobodem Jane. Když vypnete mysl a budete se koncentrovat jen na obraz, má to své kouzlo. Druhá povídka je co do atmosféry údernější a horrorovější. Malle se zcela přidržel Poeovy atmosféry a stylu a i když je příběh čitelný již po nějakých pěti šesti minutách, i přesto diváka utáhne až do konce. Paradoxně největším negativem téhle povídky je Alain Delon, který svou postavu a její povahu prostě nezvládl. Přesto ale nejlepší povídka filmu, co do příběhu, atmosféry i zpracování. Poslední povídka je podivný surrealistický úlet, až protivný. Raději jsem u ní někde v polovině usnul a probudil se až na důležitý záběr v jejím záběru. Podstatu příběhu jsem tedy odhalil. Dívat se na to ale nedalo. První dvě povídky tedy docela fajn, na obě se kdykoliv rád podívám znovu, před tou třetí to ale vždycky vypnu. (07.07.2016)