Podivuhodné příběhy

Vadimova psychedelická povídka je tak tak na jednu hvězdičku a to pouze díky přítomnosti krásného koně. Jinak se Vadimovi nepovedlo vůbec nic. Naopak Malle vytvořil parádní kousek s vynikající atmosférou, škoda, že nelze hodnotit samostatně, protože ten je na plný počet. A Felliniho fraška je takový zdravý průměr. (22.02.2012)

Slibná kombinace slavných jmen (Vadim, Fellini, Delon, Fondová, Bardotová) a tří méně známých, tím pádem méně provařených Poeových povídek. Ty jsou adaptovány spíš volně. Vadim prodává příběh (Metzengerstein) přes Fondovou (a nechal vydělat i švagra) a její „kostýmy“ (myslel jsem, že využili zbylý šatník z Barbarelly, ale ve svých memoárech režisér přemítá, jak muselo být pro Jane zvláštní hned vyměnit kostýmy vzdálené budoucnosti za oděvy „vzdálené minulosti“, tak nevím). Příjemný kousek se znepokojivou hudbou. ______ To Fellini nenechává z krátké bizarní povídky Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! (alias Toby Dammit) skoro nic a točí přízračným oparem zahalenou satiru na panoptikální maškarádu filmového průmyslu či co. Mohla to být nuda, ale Terence Stamp je jako slavný herec citující Shakespeara a zběsile startující svůj bourák, aby utekl před svým producentem, neodolatelný („Co vás přívádí do Itálie?“ „Slíbili mi Ferrari“). Ten western o Ježíšovi bych chtěl vidět. ______ V prostředním příběhu (William Wilson) je zlý Delon. (14.08.2014)

Toby Dammit ***** Jednoznačně nejděsivější a nejlépe vygradovaná povídka tohoto triptychu. Světloplachý herec s necelým promile krve v alkoholu přijíždí do Itálie převzít cenu a natočit biblický western. Zákulisí filmového světa je ve Felliniho očích psychedelickým panoptikem připomínajícím Dantovo Peklo na zemi, a Toby sám vypadá víc jako přízrak než skutečné přízraky, které ho pronásledují. Naštěstí je tu univerzální řešení v podobě zlatého žihadla a plynového pedálu proklatě nízko. // William Wilson ***** I sadista Wilson má problém. Do života se mu vytrvale plete jeho jmenovec, který navíc naschvál vypadá stejně jako on, a aby toho nebylo málo, systematicky mu kazí radost z násilnických kratochvílí. Církev také neprojevuje valné pochopení, a tak Will dopadne, jak dopadne… // Metzengerstein ** Felliniho povídka je děsivá, Malleova mrazivá a Vadimova děsná. Vypovídá totiž pouze o režisérově (momentálním) zaujetí okatou Jane a neschopnosti natočit alespoň pár políček, která by měla jakousi atmosféru. Ukrutně zhýralá hraběnka (= chová geparda a nosí divné šaty) dostane kopačky od bratrance a tak začne pěstovat perspektivní vztah s kopytníkem. Což bohužel vůbec není tak zajímavé, jak to vypadá. Mezi sourozenci Fondovými to přitom pozoruhodně jiskří a soudnější režisér by jistě z tohoto potenciálu dokázal vykřesat celý ohňostroj naznačeného nevyřčeného. Nejzoufaleji působí poslední scéna, v níž se hysterická hrdinka projíždí v oblacích čmoudu na „démonickém“ koníkovi, který se zázračně zbavil strachu z ohně. (07.07.2014)

Pro tenhle druh pozérského tajemna pro snoby nemám, jak o tom ostatně svědčí jedna hvězdička, téměř žádné pochopení. Ze tří povídek dvě představují podle mého soudu opravdový průšvih a pouze Louis Malle odvedl slušný výkon, ovšem jeho práce doplácí na to, že pointa je snadno čitelná už po několika minutách a celý příběh nepřekvapí. Navíc Alain Delon v hlavní roli neumí podat tu celou škálu emocí, která by v tomhle případě byla žádoucí. Od pýchy a arogance až po zoufalství člověka dohnaného na práh šílenství. Roger Vadim předvádí to, co ostatně dělal převážnou část své kariéry. Prodává ženské půvaby v kvaziestetice, která by se hodila do typického soft porna 70. let. Za půvaby Jane Fondové jako bych stále tušil někde v pozadí Barbarellu... No a Federico Fellini pouze potvrdil, že je pro žánrový film prakticky nepoužitelný. V autorském artu se ta jeho manýra tak nějak schová, tady to přehrávání a pozérství vážně bolí. Celkový dojem: 25 %. (09.07.2014)

Tento vzácně sourodý povídkový triptych originálních čtenářských zkušeností s Edgarem Allanem Poem vrcholí svou poslední částí – Felliniho osobitou variací na prózu Never Bet the Devil Your Head. Vadimova povídka sice okouzluje svou smyslnou obrazivostí, nicméně zdaleka se jí nedaří gradovat napětí, a naopak Malle napíná, aniž by však navodil atmosféru nebo se pokusil psychologicky odstínit postavy. Fellini dokáže obojí: hrou náznaků ponechává diváka v nejistotě nad zvolna a fragmentárně se rodícím dramatem hrůzy, kterou umocňuje neobyčejně stylizovaným zpodobením světa, vychýleného podobně (byť jinými prostředky) jako kdysi ten caligariovský. (31.08.2014)