Fontána

Together We Will Live Forever. Veľká téma ešte nerobí veľký film a nemusí ani keď sa jej ujme majster svojho remesla. Aronofskemu to vyšlo iba čiastočne. Za kamerou to jednoznačne vie a prekvapením nie je ani výkon Rachel Weisz a už vôbec nie Hugha Jackmana. Lenže odpoveď na otázku, čím je Fontána výnimočná a prečo je mnohými považovaná za dokonalé filozofické dielo o zmysle života som pri sledovaní nenašiel. Hlavná myšlienka je možno dostatočne silná, ale poému o večnosti tiahne často hlavne vďaka audiovizuálnym prednostiam, pričom v jadre je ďaleko jednoduchšia ako sa celý čas tvári. No to mi v konečnom dôsledku až tak veľmi nevadí. Na komplexnejšie dielo by to síce chcelo viac ako maskovať celkovú banalitu zápletky krásnym vizuálom a opakujúcimi sa scénami, ale záverečná tretina, našťastie, prináša presne to, čo mala priniesť - silné emócie a to mi nakoniec stačí k miernej spokojnosti. 70% (01.04.2007)

Od první minuty Aronofosky diváka bombarduje audiovizuální smrští (osvědčená spolupráce s kameramanem Matthewem Libattiquem), kterou nejsou smysly s to ji napoprvé pojmout všechnu. Hledání léku na nemoc jménem smrt je neskutečně strhující (děj), zároveň očistná (forma) a zvláště dokonale intimní (partnerský vztah) podívaná, která si žádá několikeré shlédnutí ke svému plnému pohlcení. Nadreálně silný filmový kus, který dokáže vzít za emoční nitky jak tajemným středověkem, tak mystickým vztahem mezi člověkem a stromem života, ale zároveň i fádní skutečností dneška. Povinnost pro všechny cyniky, kteří vidí současnou kinematografii až příliš bledě. (15.04.2007)

Složitá filozofická alegorie? Jenom zdánlivě. Snadným klíčem k pochopení jsou Aronofskyho zážitky z posledních let a jeho obavy ze smrti blízkých. ´Fontána´ je silná výpověď o smíření se smrtelností, příjemně mixnutá silným příběhem lásky. A i pro diváky, kterým je nějaká výpověď zcela u zadku, platí, že stejně jako ´Fontána´ je až téměř meditativnám a vizuálně propracovaným počinem, je třeba si pro její plně docenění při sledování udělat také meditativní náladu, sledovat jí hezky v klidu, v příšeří kina, či doma po západu slunka. Rozhodně ne za plného světla, s flashovými odlesky na obrazovce, při žehlení či jako zvukovou kulisu při práci s občasným "informativním" pohledem (no mám takové známé :o)). Hugha Jackmana jsem do dneška poněkud přehlížel, ale tady mě ohromil svým procítěným hereckým projevem, kdy jsem mu věřil každou emoci. A díky bohu za tu - okolnostmi a omezeným rozpočtem vynucenou - komorní náladu celého filmu. Původně zamýšlené bitvy několikatisícových armád a vesmírných korábů by z tohoto křehkého filmu učinily naprostý paskvil. (15.05.2007)

Na fontánu jsem se těšil, ale rozhodně sem jí nepovažoval za nějaký převratný dílo a možná proto sem si jí tak užil. Sice se film na první pohled jeví jako celkem nepochopitelnej, ale když se dává pořádně pozor, tak si myslim, že se linie příběhu dá celkem slušně zachytit, samozřejmě Aronofksy film udělal tak, aby si každej moh udělat nějakou svojí vizi příběhu a tak některý pasáže sou celkem nesmyslný a jedinej způsob jakým se to dá pochopit je domyslet si, co tim asi Aronofsky chtěl říct. Ale na konci to celkem davá smysl a hlavně to zanechává spoustu otázek o kterých se bude diskutovat a o tom ten film asi je. Nicméně ty závěrečný sci-fi orgie byly už trošku moc, myslim, že to tim už dost přehnal a přeplácal a hlavně z toho nic moc nevzešlo. Ostatně celá ta budoucnost nebyla nic moc a podle mě se dala využít daleko jiným směrem než udělal Aronofsky. Přesně tyhle pasáže byly takový "vymysli si sám", nakonec to sice dává smysl, když se nad tim člověk víc zamyslí, ale udělat třetí linii příbehu v budoucnosti podobnou těm v přitomnosti a minulosti by se mi zamlouvalo víc. Ale tim asi s kritikou končim, protože všechno ostatní, od hudby přes naprosto dokonalý herecký výkony Rachel Weisz a Hugha Jackmana, až po skvělou atmosféru a dokonalej příběh o lásce, je nezapomenutelně perfektní (11.03.2007)

Aronofsky se opět snaží úchvátit jak jinak než obrazem a zvukem a opět mu to prochází s ladností mistra, kdy po syrovém Pi a krutém Requiemu za sen přichází poetická, audiovizuální báseň zvaná Fontána, u které mimo jiné zjistíme, že odhadnout ve filmech přesnou hranici mezi filozofií/pseudofilozofií a uměním/kýčem je dosti subjektivní a spíše věc osobního vkusu každého jednotlivce... Zpět k Fontáně - zdánlivě komplikovaně rozjíždí 3 příběhy, které ale směřují k jednomu nevyhnutelnému konci a jedné, poměrně doslovné pointě. Problém vidím v trošku lacinném tlačení na slzičky, ona umírající osoba by vypadala a chovala se naprosto jinak, ale budiž, tato hra na efekt podpořená neuvěřitelným vizuálnem docela funguje... 8/10 (17.08.2008)