Most

Cez jedného obľúbeného užívateľa som sa dostal k doteraz úplne neznámemu (z môjho skromného pohľadu) PROTI - vojnovému snímku, v originálnom znení : Die Brücke, z roku 1959, ktorý ale režíroval známy, pôvodom rakúsky režisér Bernhard Wicki, čo sa onedlho bude podieľať na slávnom - The Longest Day, pamätníci dobre vedia, o čom je reč, a tam mimochodom nakrútil nemeckú epizódu... Čiže ešte predtým vo svojej vlasti prišiel s niečim, čo mi naprosto vyrazilo dych z pľúc, de-facto, v úvode líčim spomínaný, bohužiaľ pre mnohých, málo dosiahnuteľný film. Je to taký M-I-X dvoch legendárnych filmových diel, ktoré som videl. Jednak siedmi neplnoletí študenti gymnázia mi ihneď, rýchlosťou svetla, pripomenuli, že toto som už niekde 100% VIDEL, a bolo to = Na západe nič nové, kde tí mladíci neboli o moc starší, ako tunajší šestnásťroční, “ktorí nevedeli plávať, že ich hodili do hlbokej rieky, pričom zachránil sa iba?” + spracovaním, t.j. extrémnym čierno-bielym NATURALIZMOM, som zase pozoroval pôsobivú autenticitu, už videnú v sovietskom - Иди и смотри, z roku 1985, kde pre zmenu tvorcovia vôbec nikoho nemienili šetriť, “až sa z toho stávala takmer nestráviteľná vec, že je tak sugestívna, surová, až to nie je pekné, o áno, i tentokrát si Wicki nekládol servítku pred ústa, nič neprikrášľoval, lebo SOPLIACI ani nevedeli, že ten povolávací rozkaz, na ktorý sa priam tešili, im prinesie iba gigantické UTRPENIE, bolesť, smútok aj smrť !!! Hitler a spol boli isto zúfalí, keď naivne očakávali, že oni prinesú do vojny „čerstvú krv” , zmenia priebeh...? Mnohí vzišli na psí tridsiatok, ktorý už nestihli oľutovať ! A toto je unikátna REKONŠTRUKCIA, ako to prežívala jedna zo skupín ešte len chlapcov. Bravúrny film ! (04.08.2018)

Najdôležitejší antivojnový film v histórii Nemecka - tak silnú a pôsobivú obžalobu len tak nevidno. Príbeh skupinky 16-ročných študentov, ktorý sú na záver vojny povolaní a bránia absolútne nedôležitý most vďaka nezmyselnej náhode. Posledných 20-minút som sledoval s otovrenou pusou ako režisér vygradoval film a týchto 5* je až málo na tento klenot nemeckej kinematografie. V prípade možnosti zhliadnutia určite neváhajte. (06.05.2005)

Parta sedmi šestnáctiletých kluků touží po povolávacím rozkaze a možnosti bránit svoji zemi proti útočícím Američanům. Když se jejich sny stanou realitou v naprosto nesmyslné půtce o bezvýznamný most, poznávají, jak krutá válka ve skutečnosti je. Co zbylo z ideálů? Přes jistou topornost jeden z nejlepších německých filmů o druhé světové válce (90%). (22.03.2022)

Německý film Most z roku 1959 natočený režisérem Bernhardem Wickim podle stejnojmenného románu Manfreda Gregora, je nesmlouvavou obžalobou války i militaristické výchovy dospívající mládeže. Děj se odehrává v prvé půli roku 1945 v bezejmenném městečku kdesi v Třetí říši, kde jsou ještě školou povinní chlapci odvedeni, aby doplnili prořídlé stavy wehrmachtu. Bez náležitého výcviku jsou převeleni k obraně bezvýznamného mostu. Chlapci se svého úkolu zhostí s nečekanou vervou, mají pro ně smrtelné následky. Tvůrci na mikrokosmu malého města, demonstrují německou společnost na konci války. Právě díky konfrontaci postojů mladší a starší generace, dociluje režisér znepokojivého mrazení v zádech. Celé dílo je totiž elegií na ztracené mládí (i životů) jedné německé generace. Její idealismus, víra ve vůdce, ozbrojenou moc Třetí říše, spravedlivost celého válečného běsnění, to vše je v příkrém rozporu s míněním starší generace (střední generace se ve snímku z logických důvodů téměř nevyskytuje). Film je i obžalobou pokrytectví starší generace, obžalobou mlčící většiny, která netleskala Hitlerovým „dobrodružstvím“ na bitevních polích, přesto se bez problému adaptovala novým politickým podmínkám. To je možno nejlépe demonstrovat na rozmluvě učitele a vedoucího kasáren, kdy se kantor snaží přesvědčit velitele, že jeho žáci nepatří do bitevní vřavy, ale do školních škamen, neboť mladí válku berou jako velké dobrodružství. Do této doby může divák s učitelem sympatizovat, nikoliv však po majorově zdrcující, úsečné odpovědi. V té poznamenává, že nikoliv on, coby voják, ale učitel, neboť je i vychovatelem, nese vrchovatou míru odpovědnosti za pokřivené vnímání reality dospívající mládeže. Učitel se nezmůže na nic jiného, než vágní, nic neříkající obhajobě o „zneužití myšlenek“. Divák se po této scéně nemůže vnitřně ztotožnit ani s touto postavou. Přesto se tvůrci nevyvarovali jednoho klišé, a tím je zobrazení místního čelného příslušníka NSDAP. Ten je vykreslen značně šablonovitě, je necitlivý, promiskuitní a zbabělý. Přesně takto jednorozměrně jsou vykreslováni skoro všichni příslušníci vládnoucích totalitních stran. Zde můžeme od tvůrců cítit jistý kalkul, snahu ospravedlnit se, neboť je lepší být mlčící, nestranickou většinou, než stranickým příslušníkem zavrženíhodné ideologie. To nic nemění na faktu, že západoněmečtí tvůrci, čtrnáct let po válce vytvořili znamenité, protiválečné dílo, nespoléhávající se na velké masové bitevní scény, jak bylo tehdy v módě. Právě lokálnost, malé měřítko jenom umocňuje pocity hrůzy, tak jako nemilosrdný konec. Kdy si divák musí klást otázku, proti komu vlastně mladíci bojovali? Proti Američanům, nebo proti wehrmachtu? Znepokojující může býti i to, jak snadno lze vyznění filmu otočit. Kdyby se národně socialistický režim udržel ještě pár let u moci, mohl by z tohoto námětu vytvořit prvotřídní, propagandistické dílo, oslavující „stádovitost“, která je vrozená všem zvířatům, lidí nevyjímaje. (30.06.2013)

Působivé protiválečné drama, při jehož sledování jsem myslel na svého známého z Bavorska, ze kterého při jednom rozhovoru nad pivem vypadlo, že jako mladík chtěl na konci války taky narukovat (zabránila mu v tom komplikovaná zlomenina nohy), a který dodnes M.Dietrichovou považuje za zrádkyni národa. Ještěže ten učitel ve filmu není tentokrát fanatik (jako v Na západní frontě klid), ale naopak rozumný skeptik, který se svoje žáky (popletené nacionalistickou ideologií) snaží od válečného dobrodružství ochránit. (28.11.2008)