Vrahovia sú medzi nami

Ja, jakozto clovek, ktory sa zvysoka vysral na filmovu teoriu a na zonglovanie s odbornymi termitmi z filmovej teorie som rovno radsej zaviedol filmovu prax. Sice neviem, co je naracia, viktimizacia, rigidne paradigma a neviem definiciu krasy, no viem, ze toto kulisy neboli ani za picu. Teda pardon, to mi zase uslo, a chcel som pochopitelne napisat ze kulisy tu neboli vobec. Film udajne vznikal na konci WWII a obzaloba vojny je mimoriadne silna. To som si vsimol, tie chirurgove masakry co ho prenasledovali bych nechcel mat, do toho sa riesi laska a pruser s byvalym dostojnikom Wehrmachtu : 85 % (06.01.2020)

Filmy natočené bezprostředně po události mají v sobě většinou něco naivního, ale současně autentického a něco autentického, které se zdá po čase být naivním. Na rozdíl od současných fimů z II. svět. války, které nejen rozmělňují a zpochybňují, ale přímo přepisují dějiny, je tento fim nikoli o "vrazích mezi námi" (tedy těch, kteří považují "výrobu helem z hrnců v době války a hrnců z helem v době míru" za přirozený a spořádaný chod věcí), ale o "citlivých lidech mezi námi", kteří sice odmítají spolu-vraždit, ale na chodu věcí se podílejí jen nepřímo. Dr. Hans Mertens sice nemůže hromadným popravám zabránit, ale také jeho snaha o prosazení spravelnosti ztoskotává na jeho vnitřní nemohoucnosti (tři snad upřímné, ale neúspěšní pokusy o zabití haptmana) a překotné a nadměrné citlivosti (během chvilky se pokusí o vraždu, provede tracheostomii a vyzná lásku). Nicméně vrahem není, ale není ani typickým Němcem (echter Deutsche). (12.12.2019)

Dobré, ale do nadčasové klasiky kus schází... Tenhle film je pozoruhodný hned v několika ohledech – funguje jako resuscitace expresionismu, jako vývozní artikl informující o těžce budouvané poválečné denacifikaci nebo minimálně jako pohled na rozbourané Německo. Musím uznat, že trosky měst můžou vybízet k expresionistickému pohledu na svět a tvůrci s nimi sugestivně naložili. Bohužel mám dojem, že poněkud nerozpoznali míru. Používat rakursy jako na povel při každé druhé scéně a pověstné stíny stylizovat ad absurdum začne po určité chvíli působit rušivě a v některých monetech dokonce nechtěně směšně. Tím neshazuji jednotlivé nápady, kterých je film plný – jenže mi připadá, že i filmaři němé éry uměli střídměji nakládat s tehdy populární expresionistickou estetikou (je zde hrozně znát, že byla za nacismu násilně potlačena). S tím trochu souvisí i druhý problém a sice doslovnost. Film je obrazově nesmírně bohatý a navzdory tomu okolní rozpadlý svět líčí, jako kdyby ho snad divák přehlédl. Příkladů je nepřeberně: od pobíhajících krys na ulici (hrdina prostě musí prohodit při příchodu domů dialog o krysách) až po pocit viny (hrdina prostě musí ze spaní křičet o nevinných dětech). Připadal jsem si místy až trapně, jedná se tady s divákem jako se slepcem. Zatímco Hildergard Knef se mi líbila i svým výkonem;), tak Wilhelm Borchert má pořád sklon cosi popisovat a hystericky řvát. Jeho role snad ani nešla dobře zahrát, protože mu scenárista v jednání přihodil několik nepřesvědčivých obratů o 180°. Když pominu nepřesvědčivý válečný flashback – zase ta snaha vše doříct – tak se mi formální zpracování nesmírně líbilo. Film náramně ubíhá, má více americký než evropský styl a je celkem odvážný, pokud jde o erotické náznaky. Určitá naivita v závěru mu tolik neškodí, přání doby je třeba respektovat. Ovšem o té mechaničnosti a snaze vše dopovědět to neplatí, v tom se odráží spíše umělecká neobratnost a pravděpodobně hlavní důvod, proč se film nestal klasikou. Srovnejte s tichou výmluvností filmů jako Osvětim, Daleká cesta, Paisa nebo Brány Noci – ten rozdíl je propastný. (01.05.2013)

Film využíva expresionistické postupy tak populárne a úspešné v 20-tych rokoch v nemeckom filme počnúc ostrými uhlami kamery končiac využívaním tieňov. Ak sa do toho pridajú zábery rozbombardovaného Berlína, plných ruin a krýs, ale aj rozšafnej zábavy so snahou všetky problémy zahodiť za hlavu, je jednoznačné, že nepôjde len tak o obyčajný film. Wolfgang Staudte sa pustil do scenára s plnou vervou poukázať na nevysporiadanú spoločenskú situáciu po prehranej vojne, kde sa najvačší fašistickí gauneri veľmi rýchlo otriasli a začali si budovať hospodársku a ekonomickú moc. Hlavný hrdina doktor Mertens je opilec, ktorý si nesie svoju traumu z vojny a je vlastne akýmsi pojítkom medzi minulosťou a budúcnosťou. Snímok sa nevyvaruje skratkovitosťou, ani určitou naivitou, ale neustálym zobrazovaním vtedajšej surovej reality v kontraste so začínajúcou láskou je veľmi pôsobivý a určite patrí k tomu najlepšiemu, čo sa v daných povojnových rokoch natočilo. (19.02.2014)

Od Wolfganga Staudteho som v detstve videl Malého Muka a neskôr Ruže pre štátneho zástupcu. Práve dopozeraný film je cenný tým, že už rok po skončení vojny sa zaoberá traumami, ktoré pretrvávajú aj v mierovej dobe. Filmársky (najmä spôsobom snímania) mi pripomína filmy z tridsiatych rokov, myšlienkovo je poplatný minimálnym časovým odstupom od vojny. Na druhej strane bolo pôsobivé vidieť autentické obrázky vojnou zničeného mesta a život jeho obyvateľov. Aj keď vyrovnávanie sa s pocitom viny bolo schematicky a aj naivne podané, bolo racionálnejšou cestou k morálnej očiste, ako nahradenie splynovaných Židov moslimami, ako sa to deje v súčasnosti. (05.07.2016)