Vrahovia sú medzi nami

Dobré, ale do nadčasové klasiky kus schází... Tenhle film je pozoruhodný hned v několika ohledech – funguje jako resuscitace expresionismu, jako vývozní artikl informující o těžce budouvané poválečné denacifikaci nebo minimálně jako pohled na rozbourané Německo. Musím uznat, že trosky měst můžou vybízet k expresionistickému pohledu na svět a tvůrci s nimi sugestivně naložili. Bohužel mám dojem, že poněkud nerozpoznali míru. Používat rakursy jako na povel při každé druhé scéně a pověstné stíny stylizovat ad absurdum začne po určité chvíli působit rušivě a v některých monetech dokonce nechtěně směšně. Tím neshazuji jednotlivé nápady, kterých je film plný – jenže mi připadá, že i filmaři němé éry uměli střídměji nakládat s tehdy populární expresionistickou estetikou (je zde hrozně znát, že byla za nacismu násilně potlačena). S tím trochu souvisí i druhý problém a sice doslovnost. Film je obrazově nesmírně bohatý a navzdory tomu okolní rozpadlý svět líčí, jako kdyby ho snad divák přehlédl. Příkladů je nepřeberně: od pobíhajících krys na ulici (hrdina prostě musí prohodit při příchodu domů dialog o krysách) až po pocit viny (hrdina prostě musí ze spaní křičet o nevinných dětech). Připadal jsem si místy až trapně, jedná se tady s divákem jako se slepcem. Zatímco Hildergard Knef se mi líbila i svým výkonem;), tak Wilhelm Borchert má pořád sklon cosi popisovat a hystericky řvát. Jeho role snad ani nešla dobře zahrát, protože mu scenárista v jednání přihodil několik nepřesvědčivých obratů o 180°. Když pominu nepřesvědčivý válečný flashback – zase ta snaha vše doříct – tak se mi formální zpracování nesmírně líbilo. Film náramně ubíhá, má více americký než evropský styl a je celkem odvážný, pokud jde o erotické náznaky. Určitá naivita v závěru mu tolik neškodí, přání doby je třeba respektovat. Ovšem o té mechaničnosti a snaze vše dopovědět to neplatí, v tom se odráží spíše umělecká neobratnost a pravděpodobně hlavní důvod, proč se film nestal klasikou. Srovnejte s tichou výmluvností filmů jako Osvětim, Daleká cesta, Paisa nebo Brány Noci – ten rozdíl je propastný. (01.05.2013)

Po prvých dvadsiatich minútach tušíte, kto akú rolu zohrá v príbehu a kam ten vygraduje, ale nepripúšťate si, že tak dobre hodnotená klasika by mohla byť tak priehľadná. A ona je. Navyše, ústredný vzťah Ona/On vykryštalizuje zrýchlene, z ničoho. Ale autentické kulisy rozbombardovaného Berlína sú silne atmosférické, a noirová čiernobiela forma parádna. (12.10.2016)

Necelý rok a půl po prohrané válce poslali Němci do kin drama o tom, že největší svině za války se mají nejlépe i po ní. Klobouk dolů, něčeho podobného se u nás nikdo neodvážil ani dvacet let po revoluci. Film není zrovna dokonalý, po technické stránce působí spíš jako film předválečný, ale samotné kulisy tvořené sutí, troskami, popraskanými zdmi a okny bez skleněných tabulek jsou dost silnou a důležitou postavou filmu. A na první východoněmecký film tu překvapivě téměř absentuje propaganda (ano, padouch je továrník, ale to dává sakra smysl!). (06.10.2009)

Skvělý poválečný film, který je zajímavý hlavně díky tomu jak využívá autentických prostředí (rozbombardovaný Berlín je opravdu rozbombardovaný Berlín) a jak se snaží svět kolem sebe co nejvíce realisticky zobrazit. Paraela k italskému neorealismu se zde přímo vnucuje. Kamera zde těží z nejrůznějších podhledů a až zkřivených úhlů záběru, které podporuje velmi kontrastní svícení, nejednou využívající až expresionisticky laděnou stínohru. (16.10.2008)

Ako sa dostať z vnútornej krízy, keď ste boli svedkom vraždenia miliónov ľudí a vidíte, že ľudský život nemá pre iného človeka žiaden zmysel? Tak, že jeden zdanlivo bezvýznamný zachránite. Scéna, keď Dr. Mertens prvý krát hovorí Sussane, že ju miluje v Berlínskych ruinách by mohla byť ikonickou romantickou scénou dejín filmu, ak by tento malý skvost poznalo viacej ľudí. Áno, Vrahovia medzi nami čerpajú ako z talianskeho neorealizmu, tak zo svojej nemeckej expresionistickej tradície a táto štylizovaná vizuálna kombinácia je úchvatná. Film v priebehu deja prechádza pomaly od stále sa opakujúcich scén Mertensovho opileckého stavu k vážnym témam nemeckého besnenia a romantický charakter podtrhujú krásne husky oči Elly Burgmer. (24.11.2014)