Pole snov

Strašně magický a poetický film. Bohužel se dost pojí s láskou a výpovědi k baseballu, tudíž u nás nikdy nebude naplno doceněný. Já už nevím, jestli to byl tenhle film nebo jiný, ale koupil jsem si kvůli němu WIlson rukavici. : ) Někdo by to mohl vzít jako hozenou rukavici a natočit to u nás o hokeji : ) (23.01.2023)

"Keď to postavíš, ľudia prídu." Človek by sa POLU SNOV smial, keby nemalo Kevina Costnera, Jamesa Earla Jonesa, zvláštneho režiséra, nadpozemskú poetiku, originálny scenár, magicko-čarovnú atmosféru (v ktorej sa hovorí o dôležitých veciach a občas sa plnia sny), výborného Raya Lioyttau, muža s paličkou, zabehnutý párok, pole, pôvabnú Amy Madigan, pálenie kníh, rannú kávu, scény s otcom a... všeličo ďalšie :-) (15.12.2007)

Přiznávám se hned a bez mučení, že Kevin Costner mě téměř vždy dostane. Je to jeden z mála herců, kterým věřím každou postavu, kterou hraje. Téměř pokaždé zcela změknu a v případě potřeby i lehce zaslzím, ale vůbec se za to nestydím. Ani tady jsem nebyl proto zklamán. Tyhle příběhy o životě, jeho tajemstvích, o snech a v neposlední řadě také takhle krásných manželských párech, které spolu pevně drží v dobrém i zlém, mám zkrátka moc rád. Takže u mě plná palba *****. (14.08.2010)

O filmu jsem věděl, že Kevin Costner uslyší ňákej hlas kterej mu naznačí, že má před barákem postavit hřiště. Trochu mě překvapilo, že hřiště stálo už v patnáctý minutě filmu, myslel sem, že to bude trvat výrazně dýl. Ale scénář toho má v rukávu schováno ještě spoustu. Slyšel sem názory o filmu, že to je pohádka, já bych řek, že to je po všech stránkách kouzelnej film. Škoda jen, že se to všechno točilo kolem baseballu, tyhle americký sporty mě fakt nic neříkaj. Ale jinak v podstatě bez chyby a happy end byl vzorovej. (19.07.2009)

Je to něco jako být shovívavý k malému dítěti, které počmárá vaši lednici fixkou, což v určitých situacích může vyznít i velice roztomile. Malé děti jsou v tomhle případě Američané a jejich, čistě jejich, Hřiště snů ta roztomile zasviněná lednice. Přiznávám, že chvílemi jsem se příjemně bavil atmosférou jak na křesťanském táboře, kde přeci jenom kapka té mystérie musí být. Nastaly ovšem i okamžiky, kdy jsem slyšel vnitřní hlasy, které nezřetelně šeptaly: Co je to za sentimentální píčovinu? Ale vcítil jsem se do období svých deseti let, kdy užívání ponožky bylo tak nevinné a spojené pouze s nohama, představil si Jardu Jágra v důchodu a ta třetí hvězdička najednou přiletěla za zvuku fanfár odkudsi z kukuřice. (I tak už ale nikdy víc.) (22.04.2014)