Kozí roh

Drama z bulharského venkova osmnáctého století. „Klasická“ výstavba filmu o pomstě – v expozici je znásilněna a zabita matka hrdinky, dívka je poté otcem zbavena své ženské identity a společně s ním se vydává na cestu pomsty. Kozí roh (vražedný nástroj a zároveň „navštívenka“ na místě činu) se stává symbolem nového života bezvýhradně spjatého s pomstou. V závěru filmu zřetelně vystupuje milostný motiv, vracející hrdince její ženskost a odvádějící ji od cesty zloby (mezi jasný kontrast otec+dcera versus turečtí vrazi vstupuje pastevec, ztělesnění klidu a míru, který se dostává mezi otce a dceru). Otec však ve svatební den zabijí milence a dcera volí smrt v plamenech. Závěrečná scéna kopíruje scénu z úvodu filmu – otec nese svou dceru a klesá s ní unaven na vrcholu hory. Kruh násilí, které plodí zase jen násilí se uzavírá (15.11.2005)

Film má byť zo sedemnásteho storočia, na mňa tak nepôsobil. Je tam málo charakteristické na tú dobu, len pár úsporných kostýmov. Čiernobiely charakter snímku neprospel. Scenár je minimalistický, dialógy v podstate žiadne, až som mal pocit, že je to film pre hluchonemých. Nevidím ani prínosnú myšlienku, ani som necítil sympatie k otcovi, ktorý sa správa ako poloblázon. (31.10.2016)

Baladické příběhy mám rád a tenhle černobílý se mi líbil. V prvním plánu sledujeme hlavní motiv - vinu (zde zločin) a trest. Ve druhém nelehké soužití otce a dcery, která je jím nucena žít jako muž, aby snáze přežila v krutém světě. Třetí plán pak představuje tajnou část života dcery a odpověď na otázku, zda štěstí, které chystají rodiče pro své děti, bude i jejich štěstím, nebo zda nakonec těmi nešťastnými nebudou sami rodiče. Kamerou, vyprávěcími postupy a celkovým laděním vychází snímek ještě z kinematografie 60.let. S vrcholnými díly Vláčila se sice srovnávat nemůže, přesto má své zvláštní kouzlo. Strohé dialogy a vyprávění především obrazem. Trochu mi chyběla přírodní lyrika, jelikož prostředí si o ni přímo říkalo. Postrádal jsem to, jak čeští filmaři (Vláčil, Kachyňa, Vávra, Jasný, Tyc ve Vojtěchovi) dokázali používat přírodu, aby vzniklo vyvážené lyrickoepické dílo. A možná více krve, ale tu bych nakonec odpustil. Konec logický a žádoucí. I po letech dobrý film. (26.05.2014)

(KB - B) Mezi příznivci exploatace koluje vtip, že Cravenův remake Bergmanova PRAMENU PANNY pod názvem LAST HOUSE ON THE LEFT je lepší, protože motorová pila je silnější zbraň než středověký meč. Podle této logiky by KOZÍ ROH byl nejslabší, protože titulní nástroj na oba výše zmíněné nemá. Nepíšu to pro pobavení, ale z důvodu žánrové kategorizace, protože třetí počin bulharského režiséra Metodi Andonova není ani tak dramatem či baladou, jako spíš exploatací, jež je hned na několika úrovních ozvláštňující. Syžet odpovídá subžánru rape and revenge, protože po vykresleni úvodní idyly přijde narušení (rape) a následná pomsta (revenge) s více či méně důmyslnými způsoby zajmutí či odpravení agresora. Ovšem časové rozpětí není kondenzováno do několika hodin jednoho dne po daném incidentu, ale je přeskočeno celých devět let výcviku přeživší. Pomsta není stupňována od "oběti na druhé straně" (většinou retardovaná postava, která je k "činu" přinucena) až k iniciátorovi, protože výstavba klade důraz spíše na ústřední protagonistku a její proměnu než na samotné vykonání odplaty. Ozvláštnění na rovině postav totiž spočívá v tom, že vendetu sice vykonává žena, jako je tomu v I SPIT ON YOUR GRAVE či LADY SNOWBLOOD, ale přinucená vydávat se za muže, což s sebou přináší nezvyklou genderovou perspektivu, jíž je věnován celý závěrečný akt. Z dnešního hlediska je ale ten nejproblematičtější, protože potvrzuje stereotypy o ženě jako něžném pohlaví, neschopném se vzepřít či se vymanit z dobových konvencí a požadavků. Naštěstí je zde ještě styl, který celé vyprávění o dospívání a nalezení vlastní - potlačené - identity povyšuje na přemítání o primitivnosti a pudovosti, když si celý film vystačí pouze s minimem dialogů, velkou roli sehrávají ruchy prostředí, postavy jsou komponovány ve vztahu k přírodě a nediegetickou hudbu tvoří "popěvek" naznačující potenciální incest nebo alespoň incestní city či myšlenky. Škoda toho, že KOZÍ ROH nedokáže vzbudit polemiky o volbě formálních prvků a etice/morálce svého vyznění, jako je tomu v případě žánrových souputníků, a tak jediná neshoda může panovat v tom, jestli je celek "víc jako Vláčil", nebo je příhodnější o díle přemýšlet v intencích "lepší než raný Craven, ale horší než Zarchi". P.S. Přimlouvám se za to, aby byl alternativní distribuční název Zachriho snímku - DEN ŽENY - přisouzen tomuto bulharskému počinu. P. P. S. Vidět v jeden den na "filmové vědě" dva pomalé queer filmy obsahující znásilnění, tomu říkám náhoda! (20.09.2012)

Film z bulharských plání a lesov, ktorý aj mne trochu pripomenul Markétu Lazarovú. V oboch prípadoch ide o pomerne náročné sledovanie temného a drsného stredoveku v lyrickom spôsobe stvárnenia. Precízne tvorená atmosféra pomocou obrazu, titulnej hudby a pastiera so svojráznymi pokrikmi smerom k svojim ovciam, ma na začiatku veľmi upútala a aj cez pomalé tempo pomerne dokázala udržať pozornosť. Určite je tu silný príbeh o sirote-dievčati, ktoré po znásilnení svojej matky pastier vychováva ako chlapca a po rokoch sa postupne schyľuje k pomste a jednej opätovnej katastrofe. Ale celkovo asi film, ktorý mi raz úplne stačil. Podobný Bergmanov Prameň panny na mňa zapôsobil oveľa viac. (70%) (52 rokov filmu za 52 týždňov) (04.04.2019)