V bílém městě

Je to jako kdyby Lisabonský příběh natočil Jarmusch. Hodně poetické, děj v tom moc není, ale vůbec to nevadí, jelikož ta poetika vše vynahradí, stojí to především na ní a je v ní určité kouzlo a hloubka. Navíc mám rád tyhle filmy, které jsou hlavně o chození neznámým městem a poznávání jak jeho, tak jeho obyvatel. Samozřejmě se tenhle typ filmů musí umět natočit, jinak je to vyprázdněná nuda o ničem, ale tohle naštěstí není Tannerův případ. Sice mě nenadchl tolik, jako třeba Wenders, ale má to ten jeho styl a bavil mě svojí funkční pomalostí, takže za mě určitě velká spokojenost. Celé to téma hledání něčeho nového v životě a následné uvědomění si, že mu to staré vlastně chybí je navíc podané dost dobře. 4* (29.03.2023)

Taký beatnický film, doprevádzaný naozaj príjemnou muzičkou a trúbkou, o chlapíkovi- námorníkovi, ktorý miloval dve ženy naraz (hoci ja by som povedal, že miloval všetky baby na svete). A keby sa v lisabonskom prístave stretol s Jackom Kerouackom, možno by sa film pohol aj k piatim hviezdam. A nielen k piatim, ale k aj tým miriádam hore na nočnej oblohe... (11.02.2015)

Všichni mí oblíbení dávají pětku, není důvod se odlišit. Lisabon, bílé město, v němž se výdycky najde něco z neklidu Fernanda Pessoy, patří v poslední době mezi nejčastější filmové lokace. Své si zde užije i lodní strojník a lodní desertér Paul. Ten zde prožívá tichou dovolenou omezenou na psaní dopisů, milostným vztahem k pokojské Róze a filmováním ve filmu. Takové lidi si dobrodružství vyhledá samo. Kdyby nešell do herny hrát karambol s peněženkou v zadní kapse, stalo by se něco jiného. Axalotl dovede žít "na moři i na souši", je to ale skutečně takový život, který si Paul představuje? (10.09.2019)

Takový wendersovsko-jarmuschovský film, na jehož nostalgickou až melancholickou náladu je potřeba se naladit hned od začátku, a navíc mít rád cestování a města a bary a lidi a trošičku i jazz. Dokonce se zde objeví trocha mystiky (hodiny, které jdou pozpátku, ale má to svůj význam). Bavilo mě hrdinovo putování uličkami portugalského města, seznamování se s lidmi, jak nerozuměl vtípkům, jak se hloupě zapletl a jak nakonec přišel o něco víc než peněženku, ale objevil nakonec kouzlo vlaku... Jo, trochu je o tom, že až když o něco člověk přijde, zjistí, jak mu to chybí. Líbí se mi jeho závěrečný telegram, kde srovnává moře a ženy, paměť se zapomněním. Zatím dám opatrné čtyři a pustím si to ještě někdy v klidu, v temnotě osamělé noci, protože to bude působit asi ze všeho nejvíc. (09.04.2022)

Další z Tannerových hrdinů v zemi nikoho. Zde je nezařazenost do společnosti naznačena již povoláním hlavní postavy. Námořník pokládá za svou jedinou vlast moře. Dočasný mylný pocit, že by snad Lisabon mohl být skutečným domovem, se ztrácí s postupným poznáním, že vazba na domov nesouvisí s lokalitou, nýbrž s oním černým diamantem, který nalezl. Ve vlastním světě žijící Bruno Ganz je tím (ve filmu zmíněným) axolotlem, dospělým dítětem, jež se pohybuje pouze ve snech. Stejnětak ze samotného snímku sálá lehkost a snovost, kterým se Tanner poddal natolik, že trochu upozadil zaujetí nějakého postoje. Tímto filmem se snad ve všech možných aspektech (více než) inspiroval Wim Wenders při tvorbě Lisabonského příběhu. (22.10.2012)